Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Valenty, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2024 č. j. 8 As 257/2023-43 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. září 2023 č. j. 72 A 13/2020-59, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá ústavností řízení a rozhodnutí o udělení pokuty za spáchání dopravního přestupku ve výši 1 700 Kč.
2. Vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 4. 2. 2020 č. j. KUOK 15028/2020 zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 5. 11. 2019 č. j. MMPr/249291/2019/JP, kterým magistrát uznal stěžovatele vinným ze spáchání dopravního přestupku spočívajícího v držení telefonu při jízdě, za což mu uložil pokutu ve výši 1 700 Kč.
3. Stěžovatel se bránil žalobou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") žalobu po kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu zamítl (srov. rozsudek ze dne 25. 4. 2023 č. j. 8 As 261/2021-34).
4. Kasační stížnost stěžovatele odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s.").
5. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
6. Dovolává se porušení zásady zákazu reformatio in peius. Uvádí, že krajský soud změnil hodnocení videozáznamu v jeho neprospěch a tím zhoršil jeho procesní postavení, ačkoliv k opakování celého řízení před krajským soudem došlo právě na základě úspěšné kasační stížnosti. Zdůrazňuje, že prováděl-li krajský soud dokazování přehráním zpomaleného záznamu na kvalitnějším zařízení, měl na to účastníky řízení upozornit a dát jim možnost se k tomuto postupu vyjádřit. Má za to, že proces dokazování vykazuje ústavněprávní deficit v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Stěžovatel rozporuje hodnocení Nejvyššího správního soudu, že v jeho případě není dán přesah vlastních zájmů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Stěžovatel rozporuje uložení pokuty v bagatelní výši 1 700 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji co do ústavní roviny činí významnou (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
10. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal žádné mimořádné okolnosti ve shora naznačeném smyslu, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah. Současně zdůrazňuje, že stěžovatel pomíjí klíčový závěr Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy, a proto odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost. Námitky vůči rozhodnutí krajského soudu jsou tak striktně vzato nepřípustné, a to tím spíše, že je stěžovatel neuplatnil v jím podané kasační stížnosti.
11. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná své závěry týkající se principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti (tj. povinnosti vyčerpat procesní prostředky ochrany práv ve formálním smyslu - srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), z něhož rovněž (v materiálním smyslu) plyne, že stěžovatel musí uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje za významnou, stejně jako všechny důkazní návrhy, již v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je poté přezkoumat, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatele. Nedávalo by žádný smysl, aby např. argument, který mohl stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu (srov. nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 , body 28-30).
12. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení s. ř. s., tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko řádně odůvodnil. Ústavní soud připomíná, že se interpretací § 104a s. ř. s. ve své judikatuře již dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (srov. např. usnesení ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 ), k čemuž však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
13. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč je stěžovatelova kasační stížnost nepřijatelná, a tedy věcně neprojednatelná. Opakovat přitom, co tento soud přesvědčivě vyložil v průběhu předchozího řízení, považuje Ústavní soud za nadbytečné, a proto se omezí toliko na odkaz na body 17-20 napadeného rozhodnutí. Nutno dodat, že i přes odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost se Nejvyšší správní soud s námitkami stěžovatele - směřujícími primárně proti hodnocení skutkového stavu nyní posuzovaného případu - vypořádal. Ani v případě meritorního projednání kasační stížnosti by tak nebylo možné očekávat, že by kasační soud dospěl ke změně přijatých právních závěrů a stěžovatel tak mohl být ve věci úspěšný.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu