Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2022 č. j. 28 Cdo 1828/2022-448, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Zemského archivu v Opavě, se sídlem Sněmovní 2/1, Opava, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") částečným rozsudkem ze dne 29. 9. 2021 č. j. 6 C 254/2015-367 zamítl žalobu stěžovatelky v části, v níž se domáhala vůči vedlejší účastnici nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření dohody o vydání movitých věcí, které měly funkčně souviset nebo souvisejí s tam specifikovaným pozemkem, konktrétně úředních knih, spisového materiálu sestávajícího z registraturních pomůcek a spisů, účetního materiálu sestávajícího z knih a akt a dalších archiválií tak, jak jsou specifikovány v inventářích a katalozích Zemského archivu v Opavě, v tam uvedených fondech (výrok I.); o dalším předmětu řízení a náhradě nákladů řízení rozhodne nalézací soud v konečném rozhodnutí (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 č. j. 11 Co 295/2021-400 rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako vadné, neboť stěžovatelka kvalifikovaným způsobem nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Bez vlivu na závěr o vadě dovolání Nejvyšší soud k uplatněnému dovolacímu důvodu stěžovatelky [směřující k posouzení, zda v dané věci byl dán důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. v situaci dosud neskončeného řízení o ústavní stížnosti ohledně vydání nemovitých věcí stěžovatelce] odkázal na svoji rozhodovací praxi (jíž se rozsudek odvolacího soudu nepříčí), podle níž je důvod pro obligatorní přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dán tehdy, závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, kterou soud nesmí sám v rámci tohoto řízení řešit, zatímco v posuzované věci stěžovatelka argumentovala předběžnou otázkou patřící do kompetence soudu, o níž bylo vedeno u soudu jiné řízení [tj. okolnost představující důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř.]. Jakmile odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, byl soud povinen pokračovat v přerušeném řízení, bez zřetele na to, že proti pravomocnému rozhodnutí byla či mohla být podána ústavní stížnost. V projednávané věci se přitom nejedná ani o výjimečný případ, v němž by přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.
Nadto již byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že Nejvyšší soud postupoval zcela necitlivě a formalisticky, jestliže uzavřel, že v jejím dovolání absentuje explicitní vymezení důvodů dovolání, neboť tyto jednoznačně plynuly z obsahu dovolání. Stěžovatelka má za to, že otázka procesního práva [zdali je možné rozhodnout o předmětu věci (movitostech), který je úzce spjat s rozhodnutím o jiném předmětu věci (nemovitostech), o němž je řízení vedeno u Ústavního soudu a očekává se brzké rozhodnutí] byla vyřešena soudy nižšího stupně vadně a současně Nejvyššímu soudu předestřela správnou aplikaci procesního práva, a to v celém článku II. dovolání. S ohledem na skutečnost, že předmětná otázka procesního práva nebyla s takovýmto skutkovým stavem ještě před Nejvyšším soudem řešena, přičemž sama otázka restitucí je v tomto ohledu specifická a bezprecedentní, není možné, aby stěžovatelka odkázala na rozhodovací praxi, která v této otázce doposud není.
5. Stěžovatelka dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť uvedená judikatura je podle ní pro daný (restituční) případ neaplikovatelná, a z tohoto důvodu rozhodovací praxe v této otázce vyřešena není. Odůvodnila-li stěžovatelka v článku II. svého dovolání, že došlo k pochybení procesního práva, jsou splněny předpoklady dovolání a již není nezbytné odkazovat na samotné ustanovení o. s. ř., které zakotvuje důvodnost dovolání.
Podle stěžovatelky je přístup Nejvyššího soudu značně formalistický. Není možné zamítnout (sic) dovolání na základě toho, že v něm nebylo odkázáno na jediný důvod dovolání, který však byl značně rozepsán a podložen stěžovatelčiným právním názorem, a současně nebylo možné odkázat na dosavadní rozhodovací praxi (z důvodu její absence). Nejvyšší soud tak aplikoval materiální normy formálním způsobem a zcela v rozporu s praxí Ústavního soudu, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnil; tím bylo stěžovatelce odepřeno její právo na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Předně Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně nerozlišuje mezi důvodem dovolání [jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)] a vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), coby obligatorními náležitostmi dovolání; přitom právě (a pouze) z důvodu absence vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost jejího dovolání (§ 237 o. s. ř.), bylo její dovolání Nejvyšším soudem jako vadné odmítnuto.
10. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), na které ostatně odkazuje i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. V něm přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání kvalifikované vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
11. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, ze kterého zjistil, že stěžovatelka nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání. V dovolání pouze rekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a předestřela argumentaci, ze které se má podávat, že v dané věci nemělo být meritorně rozhodnuto, ale řízení mělo být vzhledem k okolnostem (podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí v jiné věci) přerušeno. Avšak polemika s právními závěry soudů nižších stupňů způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nezakládá.
12. Při vymezení předpokladů přípustnosti měla stěžovatelka (povinně zastoupena advokátem) vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna [absence ustálené rozhodovací praxe, její rozpor apod. - srov. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)]. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., byla stěžovatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat - tak ovšem neučinila. Tvrdí-li stěžovatelka, že jí v dovolání vznesená otázka procesního práva (kterou precizuje až v ústavní stížnosti) je otázkou dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, pomíjí, že toto vymezení předpokladu přípustnosti (ani žádné jiné) nebylo v jejím dovolání obsaženo.
13. Odmítl-li tudíž Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, neshledává v takovém postupu Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity (např. namítaný přepjatý formalismus), jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
14. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že Nejvyšší soud - vědom si procesní nadbytečnosti takového postupu - vyložil, že jím přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz též bod 3. výše). V postupu Nejvyššího soudu proto nelze spatřovat ani stěžovatelkou namítanou "otrávenost" či "sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti" při posuzování jejího dovolání, neboť, jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí předloženou dovolací argumentací věcně zabýval (ačkoli nemusel), načež dospěl k závěru, že tato by nemohla obstát ani při velmi vstřícném přístupu k obsahu dovolání a jeho konfrontaci se zákonnými a judikatorními požadavky, vymezila-li by stěžovatelka řádně některé z hledisek jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu