Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Landy a Jaroslava Landy, zastoupených JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2025 č. j. 22 As 77/2025-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského úřadu Ústeckého kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž základního práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost nejen napadeného rozhodnutí, ale i jemu předcházejícího rozhodnutí krajského soudu, jakož i správních rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že stavební úřad nařídil podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2023, stěžovatelům, jakožto spoluvlastníkům stavby, rozhodnutím ze dne 20. 6. 2024 odstranění všech provedených stavebních úprav stavby pro administrativu (dále též "stavba" nebo "budova"). V prvé řadě šlo o stavební úpravu střechy, spočívající ve změně původní rovné střechy na sedlovou, s hřebenem v podélném směru, opatřenou plechovou krytinou. Tuto změnu provedl původní majitel stavby. Stěžovatelé pak provedli stavební úpravy spočívající ve vybudování vnitřních příček, čímž každou místnost rozdělili na dvě menší, z toho jednu s kuchyňskou linkou. Každou z takto vzniklých jednotek vybavili i hygienickým zázemím (vana, toaleta nebo sprchový kout) a samostatným vchodem. Provedli též výměnu vnitřních instalací (voda, elektřina a kanalizace). Stěžovatelé se proti rozhodnutí stavebního úřadu bránili odvoláním. Namítali, že nemovitost zakoupili v roce 2011 a provedli pouze ty úpravy, které nevyžadovaly povolení ani ohlášení. Zároveň uváděli, že stavební úřad o existenci stavebních úprav provedených před rokem 2011 věděl a mlčky je toleroval. Krajský úřad Ústeckého kraje (vedlejší účastník) však odvolání stěžovatelů zamítl.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem posléze žalobu stěžovatelů rozsudkem ze dne 16. 4. 2025 č. j. 141 A 26/2024-50 zamítl jako nedůvodnou. Stavební úřad v řízení o odstranění stavby nemusel zohlednit délku doby, která od provedení stavby proběhla. Z ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona totiž jasně vyplývalo, že stavební úřad nedisponoval správním uvážením ohledně nařízení odstranění stavby. Pro nařízení odstranění stavby nebo stavební úpravy byla rozhodná pouze skutečnost, že se jednalo o stavbu nebo stavební úpravu provedenou bez povolení nebo v rozporu s povolením. Dobrou víru je zpravidla způsobilé založit aktivní jednání subjektu, nikoliv jeho pasivita. Tvrzené povědomí stavebního úřadu o existenci stavební úpravy spočívající ve změně střechy nemohlo založit jejich legitimní očekávání. Důvodnou krajský soud neshledal ani argumentaci ohledně nepřiměřenosti nařízení odstranění stavby, v rámci které poukazovali na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1856/19 , protože se jednalo o skutkově odlišnou situaci. Zatímco v případě posuzovaném Ústavním soudem došlo v mezičase ke změně právní úpravy, která již nevyžadovala pro namítaný typ stavby povolení, v případě stěžovatelů k žádné změně nedošlo a stavební úpravy byly stále podmíněny povolením (v nejširším smyslu slova). V souzené věci nebylo rozhodné zjištění, jakým způsobem byla budova fakticky užívána, ale posouzení, zda stavební úpravy, které stěžovatelé provedli, umožňují stavbu užívat k bydlení. Jelikož provedené stavební úpravy umožňují užívat stavbu za účelem bydlení, a tedy za jiným účelem než administrativním, jedná se o změny podle § 104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, které podléhaly ohlášení stavebnímu úřadu. Ke změně způsobu užívání navíc došlo i fakticky, protože na adrese stavby jsou přihlášeny k trvalému pobytu osoby pobírající dávky státní sociální podpory, způsob užívání prokazují i poznatky policie, která na místě opakovaně šetřila protiprávní jednání osob, které v budově žijí.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelů rovněž nepřisvědčil a napadeným rozsudkem ji zamítl. Rozhodnutí krajského soudu podle něj netrpí vadou nepřezkoumatelnosti a není ani zatíženo jinou vadou řízení. Vymezil rozdíl mezi řízením o odstranění stavby a řízením o jejím dodatečném povolení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stavební zákon nestanovil objektivní promlčecí lhůtu, po jejímž uplynutí by stavební úřad nemohl přistoupit k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavební úpravy nebo k nařízení jejího odstranění podle § 129 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Nestanovil ani povinnost stavebního úřadu přihlédnout v řízení o odstranění nepovolené stavby k délce doby, která od jejího provedení uplynula. Uvedené je projevem veřejného zájmu na zákonnosti staveb a jejich provádění v souladu s opatřením či povolením. Námitky stěžovatelů týkající se tvrzeného legitimního očekávání nebo dobré víry nebyly nedůvodné a na tomto závěru nemohly nic změnit.
5. Nejvyšší správní soud ve vztahu k charakteru stavebních úprav vedoucích ke změně v užívání části stavby a nařízení jejich odstranění, v případě, že stavebník nesplnil svou ohlašovací povinnost, uzavřel, že vedlejší účastník i krajský soud správně posoudili charakter provedených stavebních úprav. Pro zjištění, zda stavební úprava vyžaduje ohlášení podle § 104 odst. 1 písm. d) stavebního zákona není určující, jak je následně stavba fakticky využívána. Podstatné je, zda se jednalo o úpravy umožňující změnu v užívání stavby nebo její části. V posuzovaném případě došlo k vytvoření samostatných jednotek s hygienickým zázemím a samostatnými vchody, tedy k úpravám, které umožňují stavbu užívat i k účelu bydlení, nikoliv pouze k účelům administrativním. V řízení bylo navíc na základě poznatků policie spolu s informacemi o trvalém pobytu osob pobírajících dávky státní sociální podpory dostatečně prokázáno, že ke změně účelu v užívání stavby fakticky došlo, přičemž bez provedení uvedených stavebních úprav by stavbu k bydlení nebylo možné využívat.
6. Ke způsobu vyhlášení rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud podotknul, že "z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že krajský soud napadený rozsudek vyhlásil bez jednání zveřejněním tzv. zkráceného znění na úřední desce. To sestává pouze z výroku a poučení. Takový způsob vyhlášení rozsudku je ovšem v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy [nález ÚS ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18 (N 115/94 SbNU 370) a rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2019 č. j. 3 Azs 201/2018-35, bod 16]. Zmíněná vada řízení před krajským soudem sice neměla vliv na zákonnost rozsudku (rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2019 č. j. 3 Azs 201/2018-35), přesto však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné, krajský soud na nesprávné vyhlášení rozsudku upozornit."
7. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zjednodušeně řečeno uvádí, že sedlová střecha byla postavena předchozím majitelem v 80. letech, přičemž podle vyjádření vlastníka, resp. ředitele státního podniku, "došlo k výstavbě zcela legálně". Stavba existuje v této podobě dlouhodobě a stěžovatelé byli v dobré víře. Nejvyšší správní soud se proporcionalitou zásahu (v podobě odstranění stavby) odmítl zabývat, a učinil tak pouze formalisticky. Nařízení odstranění střechy znamená faktickou demolici střechy a ohrožení existence celé stavby. Nařízení odstranění vnitřních úprav, které stavební povolení nevyžadují a navíc slouží k dovolenému účelu (jde o administrativní budovu), je zcela v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud opomněl zohlednit legitimní očekávání stěžovatelů a bagatelizoval pasivitu správních orgánů. Stěžovatelé nejsou schopni oponovat stavebnímu úřadu ohledně neexistence dokladů v archivu. Stejně tak není možné akceptovat závěr o tom, že předchozí vlastník měl stěžovatelům dodat kompletní dokumentaci. Nutno podotknout, že se jednalo o státní podnik a objekt prodával likvidátor státního podniku po mnoha letech od ukončení provozu. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud rozsudek vyhlásil pouze zveřejněním zkráceného znění na úřední desce bez ústního vyhlášení a bez přítomnosti stran, což Nejvyšší správní soud sice konstatoval, ale označil za bezvýznamné.
8. Soudce zpravodaj zaslal Nejvyššímu správnímu soudu ústavní stížnost k vyjádření. Ten setrval na své dosavadní argumentaci, připomněl otázku proporcionality zásahu, když zdůraznil, že substantivní argumentace stěžovatelů k porušení přiměřenosti zásahu byla v kasační stížnosti velmi skoupá. Nejvyšší správní soud se proto s touto otázkou vypořádal také stručně v kontextu zohlednění legitimního očekávání stěžovatelů a dobré víry (zejména body 19-23 rozsudku). Uvedl, že není jeho úkolem domýšlet za stěžovatele kasační argumentaci (např. rozsudek ze dne 14. 5. 2025 č. j. 7 Azs 13/2025-27, bod 41). Ani ostatní námitky nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti. K námitce, že krajský soud nevyhlásil rozsudek veřejně, připomněl skutečnost, že ji stěžovatelé nevznesli v kasační stížnosti. Krajský soud sice nepostupoval v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy, tato vada řízení nicméně podle něj neměla vliv na zákonnost rozsudku.
9. Krajský úřad Ústeckého kraje stručně uvedl, že by ústavní stížnosti nemělo být vyhověno.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
13. Stavební úpravy, jejichž odstranění stavební úřad nařídil, je možné rozdělit do dvou skupin, a to na ty, které provedl původní majitel stavby (změna střechy), a na ty, které provedli stěžovatelé (vybudování jednotek s hygienickým zázemím a vlastními vchody).
14. Správní rozhodnutí obsahuje z ústavního hlediska náležité odůvodnění podmínek pro odstranění části stavby administrativní budovy a správní soudy se všemi rozhodnými otázkami zabývaly dostatečně. Pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je podstatné pouze to, zda uvedená stavba byla provedena bez rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním úřadem a nebyla povolena ani dodatečně.
15. Stavební úprava spočívající ve změně střechy byla provedena bez příslušného povolení stavebního úřadu a podmínky pro nařízení odstranění jejího odstranění podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona byly splněny. Stěžovatelé nabyli nemovitost od předchozího vlastníka bez odpovídající dokumentace, kterou měli jako vlastníci podle veřejnoprávních předpisů (§ 125 stavebního zákona) povinnost uchovávat. Skutečnost, že předchozí majitel dokumentaci nepředal, je nyní nerozhodná. Pokud stěžovatelé nemovitost nabyli bez dokumentů, které zákon vyžaduje (současně si tuto dokumentaci nezajistili na stavebním úřadu, ani jinak neověřili soulad stavby s územně plánovací dokumentací), šlo z jejich strany o nejistou investici, která je z povahy věci potenciálně spojena s dodatečnými náklady na uvedení stavby do souladu s veřejnoprávními předpisy. Stěžovatelé si mohli (a měli) být vědomi, že sedlová střecha neodpovídá stavu, v jakém byla stavba povolena.
16. K námitce stěžovatelů směřující k ochraně legitimního očekávání a právní jistoty Ústavní soud kvituje závěry Nejvyššího správního soudu, že podle ustálené judikatury je legitimní očekávání založené jednáním a postupem v souladu se zákonem a v jeho mezích. Projeví se v okamžiku, kdy správní orgán rozhoduje, a to tak, že správní orgán musí rozhodovat v souladu s již vydanými rozhodnutími, která se týkala skutkově shodných či obdobných případů. V určitých případech ovšem může být legitimní očekávání založené i individuálním, dostatečně konkrétním ujištěním, ze kterého vyplývá, že se správní orgán konkrétní situací zabýval, právně ji posoudil a výslovně potvrdil (rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2024, čj. 6 Ads 298/2023-23, body 14 a 17). Jestliže stěžovatelé vyvozovali své legitimní očekávání z dlouhodobého pokojného stavu a z tvrzení, že si stavební úřad byl vědomý existence stavební úpravy, a přesto řízení o odstranění stavební úpravy nezahájil, takové skutečnosti ani podle Ústavního soudu nemohou založit legitimní očekávání.
17. Stěžovatelé argumentovali zejména tím, že je nařízení odstranění stavby neproporcionální ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1956/19 , podle kterého rozhodnutí o nařízení odstranění části stavby může za jistých okolností představovat nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, konkrétně za situace, kdy je odstranění části stavby prima facie zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele, a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. Ústavní soud posuzoval v tomto nálezu situaci, kdy bylo nařízeno odstranění části stavby - části plotu mezi pozemky sousedů. Šlo konkrétně o 19 cm část plotu přesahující výšku stanovenou územním rozhodnutím (na 150 cm). Takovou část "černé stavby" považoval Ústavní soud za zcela marginální a nařízení odstranění 19 cm plotu za zcela formalistické i s ohledem na to, že podle aktuálně platné a účinné úpravy plot do výšky 2 m již povolení nevyžaduje (nachází se v tzv. volném režimu) a územní dokumentace platná v době výstavby, která výši oplocení ve snaze o zachování jednotného vizuálního rázu celé zástavby v území omezila na 150 cm, se v důsledku různého uplatňování v sousedské zástavbě stala obsoletní (srov. bod 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 1956/19 ).
18. Lze proto shrnout, že nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva nastává zejména tehdy, kdy změnou hmotněprávní úpravy stavba jako celek nově spadá do tzv. volného režimu (tedy nepodléhá již žádnému veřejnoprávnímu povolení), kdy skutkové okolnosti případu svědčí o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka, a kdy v průběhu správního řízení vyjde dostatečně najevo, že práva jiných subjektů nejsou stavbou ve stávající podobě dotčena, příp. kdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v obdobném postavení se stávající územní rozhodnutí stalo obsoletním. O takový případ ve věci stěžovatelů nejde. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí s nálezem odpovídajícím způsobem vypořádal a pokusil se stěžovatelům osvětlit, proč je jejich argumentace nedůvodná. S rozhodnutím Ústavního soudu, závazným podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, se rovněž vypořádal krajský soud.
19. Námitky stěžovatelů, že v interiéru administrativní budovy nejsou provedeny úpravy ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona (tj. o stavební úpravy, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby), a že s ohledem na vedení budovy v katastru nemovitostí jako stavby pro administrativu nedošlo ani ke změně způsobu užívání, jsou i podle Ústavního soudu nedůvodné. V závěru Nejvyššího správního soudu, že bez provedených stavebních úprav by nebylo možné stavbu využívat k bydlení, a proto mělo být jejich provedení ohlášeno podle § 104 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, Ústavní soud neshledává zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Stěžovatelé v budově vytvořili nové samostatné vchody k samostatným jednotkám s vlastním hygienickým zázemím. I z provedeného dokazování je zřejmé, že je stavba užívána k bydlení.
20. Otázku objektivní promlčecí lhůty pro zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby posoudil Nejvyšší správní soud ústavně akceptovatelným způsobem. Ani do ostatních stěžovateli rozporovaných aspektů napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod zasahovat.
21. Ústavní soud se následně věnoval námitce stěžovatelů týkající se (ústavnosti) vyhlášení rozsudku krajského soudu.
22. Nejvyšší správní soud otázku vyhlášení rozsudku krajského soudu posoudil sua sponte (bez námitky). Ačkoliv nakonec dospěl ke správnému věcnému řešení (a nezrušil rozhodnutí krajského soudu), k výslednému stavu dospěl na základě odůvodnění, které musí Ústavní soud níže korigovat.
23. Nejvyšší správní soud svůj postup v napadeném rozhodnutí odůvodnil mimoběžným odkazem na prejudikaturu - odkazovaný rozsudek ze dne 21. 10. 2019 č. j. 3 Azs 201/2018-35 však řešil jinou situaci (konkrétně šlo o obsahový rozpor znění vyhlášeného vyvěšením na úřední desce a zněním téhož rozsudku doručeného účastníkům). O "pochybení bez vlivu na zákonnost" pojednával rozsudek v souvislosti s nálezem ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18 pouze v tom ohledu, že k datu tehdy přezkoumávaného rozhodnutí krajského soudu plenární nález, který změnil praxi vyhlašování v obecné justici, nebyl dosud závazný ve smyslu 89 odst. 2 Ústavy. Těchto časových aspektů se týká odkazovaný odstavec prejudikatury (bod 16 rozsudku č. j. 3 Azs 201/2018-35), jeho aplikace na posuzovaný případ proto není přiléhavá.
24. Navíc odkazovaná prejudikatura problematiku vyhlášení (resp. rozpor obou znění téhož rozsudku) posuzovala optikou vad řízení ve smyslu 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), které správní soudy musejí přezkoumávat ex offo. Pokud Nejvyšší správní soud tento judikát aplikoval, avšak následně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti námitky proti vyhlášení neuplatnila, pak je jeho přístup nekonzistentní, neboť na vady posuzované z úřední povinnosti nemusí účastník soud nijak upozorňovat. Nicméně jak Ústavní soud výše uvedl, podstatné je, že odkazovaná prejudikatura byla nepřípadná a o vadu řízení jako takovou v tomto případě nešlo.
25. Nejvyšší správní soud měl správně uvést, že podle závazného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019 (N 115/94 SbNU 370) představuje vyhlášení rozsudku vyvěšením na úřední desce v podobě zkráceného znění bez nosných důvodů porušení ústavního pravidla zakotveného v čl. 96 odst. 2 Ústavy. Toto porušení však (bez dalšího) nepředstavuje zásah do základních práv účastníků. Přeneseno na případ stěžovatelky, ač došlo k porušení ústavního pravidla, subjektivní veřejná práva stěžovatelky ve smyslu § 2 s. ř. s. porušena nebyla, proto Nejvyšší správní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí nepřistoupil.
26. K meritornímu zásahu Ústavním soudem v nyní posuzované věci nevede skutečnost, že Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (vyhlášené v rozporu s ústavním pravidlem zakotveným v čl. 96 odst. 2 Ústavy) nezrušil. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s nálezem ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18 . Od závazných závěrů vyslovených v citovaném nálezu se stávající (senátní) rozhodnutí nemá důvod odchylovat.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se věcí samou (kvazimeritorně) zabýval bezodkladně po seznámení se se spisovým materiálem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu