Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky VYRTYCH BUILDING, a. s., sídlem Židněves 116, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2024, č. j. 5 As 245/2023-53, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2023, č. j. 54 A 76/2023-57, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 10. července 2023, č. j. 070223/2023/KUSK, a rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 12. dubna 2023, č. j. 57099/2023/VH/LeHI, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Magistrátu města Mladá Boleslav, jako účastníků řízení, a CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, a městyse Březno, sídlem Březno 13, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka vlastní několik pozemků, v jejichž bezprostřední blízkosti jsou pozemky, na kterých se má realizovat stavební záměr "Lokalita pro výstavbu 9 RD v Březně, vodovod a splašková kanalizace". Správní orgány vydaly pro stavební záměr společné povolení. Stěžovatelka s tím nesouhlasila a bránila se správní žalobou. V ní namítala nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, které podle ní neprokázaly, že se na dotčených pozemcích nevyskytuje roháč obecný coby zvláště chráněný druh živočicha.
2. Krajský soud žalobu odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Právnická osoba se podle něj sice může domáhat ochrany práva na příznivé životní prostředí, avšak pouze v rozsahu, v jakém to připouští její povaha. Otázka příznivého životního prostředí musí přímo souviset s předmětem její činnosti, vlastnickými právy a účelem její existence. Tuto podmínku stěžovatelka nesplňuje, neboť z jejích tvrzení, ani z veřejně dostupných zdrojů neplynou její užší vazby na ochranu přírody. Stěžovatelka podniká v oblasti výroby, instalace, oprav elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení a výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. V rozsahu žalobní argumentace tudíž není myslitelné dotčení stěžovatelky na jejích veřejných subjektivních právech.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. S posouzením krajského soudu se ztotožnil a dodal, že krajský soud mohl poukázat na judikaturu k přezkumu opatření obecné povahy. Správně se krajský soud nezabýval ani procesními námitkami stěžovatelky ke správním rozhodnutím, neboť souvisely s právem na ochranu životního prostředí, jež stěžovatelce nenáleží. Na posouzení žalobní legitimace stěžovatelky nic nemění skutečnost, že s ní správní orgány jednaly jako s účastnicí řízení, jelikož posouzení žalobní legitimace náleží soudu. Vzhledem k tomu, že krajský soud zjistil nedostatek žalobní legitimace přímo z žaloby, byla neoprávněnost stěžovatelky k podání žaloby zjevná.
4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Nesouhlasí se závěrem správních soudů o nedostatku její aktivní legitimace k podání žaloby. I právnické osoby se mohou dovolávat svého práva na příznivé životní prostředí. Stěžovatelka podniká a vlastní pozemky v dotčené lokalitě, tudíž má zájem na ochraně tamního životního prostředí. Není důvod, aby měla ve stanovách uvedenou ochranu životního prostředí. V případě narušení životního prostředí v dotčené lokalitě by nemohla se svými pozemky disponovat tak, jako by tomu bylo v příznivém životním prostředí.
Není logické, aby na jedné straně mohla být stěžovatelka odpovědná za spáchání deliktu v oblasti životního prostředí, ale na druhé straně neměla právo na příznivé životní prostředí. Oprávnění stěžovatelky podat žalobu plyne i z toho, že stěžovatelka byla účastnicí řízení před správními orgány. Závěr o zjevné neoprávněnosti navrhovatele může správní soud učinit pouze v krajních případech, což nebyl případ stěžovatelky. Judikatura, na kterou krajský soud odkázal, se vztahuje k opatření obecné povahy a není pro danou věc relevantní.
Krajský soud se měl zabývat námitkou opomenutých důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
6. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
7. Ani jeden ze správních soudů nepopřel, že i právnická osoba se může dovolávat svého práva na příznivé životní prostředí. Takové právo ovšem nemá bez dalšího každá právnická osoba, ale pouze ta, u které to povaha jejího účelu a činnosti připouští (nález sp. zn. I. ÚS 59/14 , bod 26). To není případ stěžovatelky, která netvrdí jakékoliv spojení jejího účelu a činnosti s životním prostředním. Zároveň informace o jejím spojení s ochranou přírody neplyne ani z veřejně dostupných informací (bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu, body 10 a 12 usnesení krajského soudu).
Jedinou snahou stěžovatelky o dovození svého práva na příznivé životní prostředí, tedy i práva na ochranu výskytu roháče obecného, je obava z ohrožení dispozice s jejími pozemky a z ohrožení jejího podnikání. Tyto obavy ale stěžovatelka nijak nekonkretizuje. Obecně nelze dovodit, že by ohrožením výskytu roháče obecného byly zmíněné obavy naplněny (bod 12 usnesení krajského soudu). Není proto nijak svévolný či jinak ústavně nepřípustný závěr správních soudů, že stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání žaloby proti společnému povolení z důvodu potřeby ochrany roháče obecného.
8. Správní soudy se řádně vypořádaly i s ostatními stěžovatelčinými námitkami. Konkrétně stěžovatelce vysvětlily, že pro posouzení její aktivní legitimace není rozhodné, zda byla účastníkem správního řízení (bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Závěr o nedostatku její aktivní legitimace byl očividný z podané žaloby (bod 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Judikatura použitá krajským soudem je přiléhavá, neboť v odkazované části platí totožný závěr jak pro řízení o přezkumu opatření obecné povahy, tak pro řízení o žalobě proti rozhodnutí (bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné (bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Krajský soud se nemohl zabývat námitkami nedostatečně zjištěného skutkového stavu a opomenutých důkazů, neboť se vztahovaly k namítanému porušení práva na příznivé životní prostředí, k čemuž stěžovatelka nebyla oprávněna (bod 12 usnesení krajského soudu, bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Námitku nesouladu mezi tím, že stěžovatelka může být odpovědná za porušení zájmu na ochraně životního prostředí, ale sama není jeho nositelem, neuplatnila stěžovatelka v řízení před správními soudy, a tato její námitka je proto materiálně nepřípustná (nález sp. zn. I.
ÚS 4022/17 , bod 22).
9. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu