Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Blanky Popkové a Oldřicha Popka, zastoupených Mgr. Alexejem Štěrbou, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2021 č. j. 19 Co 81/2019-597, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a města Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2018 č. j. 13 C 49/2017-369 byla žalovanému vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zdržet se toho, aby stromy javoru mléče, jež se nacházejí na specifikovaném pozemku vedlejšího účastníka, působily stěžovatelům na jejich sousedícím pozemku jakékoliv imise spadem listí, nažek a větví, tj. povinnost zdržet se rušení výkonu vlastnického práva stěžovatelů popsanými imisemi ze stromů na pozemku vedlejšího účastníka na pozemek stěžovatelů (I. výrok). Vedlejšímu účastníkovi byla dále uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 50 656,12 Kč (II. výrok) a náklady státu ve výši 550 Kč (III. výrok).
3. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v I. a III. výroku potvrdil s tím, že I. výrok upravil tak, že vedlejší účastník je povinen zdržet se rušení vlastnického práva stěžovatelů nad míru přiměřenou poměrům (I. výrok). Ve II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit každému ze stěžovatelů náklady řízení před okresním soudem ve výši 10 056 Kč (II. výrok). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit každému ze stěžovatelů částku 8 521 Kč (III. výrok).
4. Rozhodnutí o nákladech řízení, proti němuž směřuje ústavní stížnost, krajský soud odůvodnil následovně. Na rozdíl od okresního soudu zohlednil, že žaloba stěžovatelů původně směřovala k odstranění stromů, později obsahovala eventuální petit a poté byla upravena toliko na zdržení se obtěžování nad míru přiměřenou poměrům imisemi. O upravené žalobě rozhodl okresní soud svým prvním rozsudkem, který byl později krajským soudem zrušen, a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelé poté upravili žalobu tak, že požadovali zdržení se jakýchkoliv imisí - v tomto smyslu okresní soud připustil změnu žaloby a o ní rovněž výše popsaným rozsudkem rozhodl.
Po upozornění stěžovatelů krajským soudem, že jimi navrhovaný petit je nevykonatelný a v rozporu s hmotným právem a že se takto stěžovatelé vlastně domáhají téhož, co požadovali od počátku řízení (tedy skácení stromů), ač je to v rozporu se zákonem i provedeným dokazováním, upravili stěžovatelé v průběhu odvolacího řízení petit tak, jak o něm nakonec krajský soud rozhodl. Ve věci samé tudíž požadovali na začátku řízení i v jeho průběhu před okresním soudem zcela jiné plnění (ve své podstatě odstranění stromů), než o němž bylo nakonec rozhodnuto, přičemž to, co je míra přiměřená poměrům, tedy podstatu celého rozhodnutí, zpochybňovali až do konce odvolacího řízení.
Vedlejší účastník se naopak v průběhu řízení zavázal k provádění úklidu jednou měsíčně, což považoval za přiměřené, později prováděl úklid i častěji, stěžovatelé však ani tak nebyli spokojeni a nakonec vedlejší účastník uklízení odpadu ze stromů na popud stěžovatelů ukončil. S ohledem na uvedené proto krajský soud považoval úspěch stěžovatelů v řízení pouze za částečný, přičemž shledal i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Každému ze stěžovatelů proto přiznal právo na náhradu 1/4 nákladů nalézacího řízení a 1/2 nákladů odvolacího řízení.
5. Stěžovatelé se domnívají, že je krajský soud zcela nepochopitelně, nepředvídatelně a svévolně zkrátil na jejich právu na náhradu nákladů řízení. Podstatou řízení byl od počátku požadavek stěžovatelů, aby se vedlejší účastník zdržel rušení jejich vlastnického práva nad míru přiměřenou poměrům, přičemž je lhostejné, že tuto míru krajský soud posoudil odlišně od okresního soudu a stěžovatelů, kteří ji hodnotili na úrovni nulového spadu imisí. Stěžovatelé byli dle svého přesvědčení v řízení zcela úspěšní a měla jim být přiznána náhrada nákladů v plné výši. Podle § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je po žalobci požadováno, aby v žalobě mimo jiné vylíčil rozhodující skutečnosti a aby z ní bylo patrno, čeho se domáhá. To stěžovatelé splnili, a hodnocení krajského soudu je tak přepjatě formalistické. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, z jakých konkrétních důvodů krajský soud zkrátil náhradu nákladů právě takovým způsobem, jakým učinil, a neodůvodnil ani to, v čem shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné; jeho rozhodnutí je tak rovněž nedostatečně odůvodněno.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému přezkumu. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává například v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Žádného natolik závažného pochybení se však krajský soud v posuzované věci nedopustil.
9. Ač jsou stěžovatelé opačného názoru, Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení za pečlivě odůvodněné a přezkoumatelné. Krajský soud v napadeném rozhodnutí srozumitelným způsobem vyložil, proč je nutno na úspěch stěžovatelů pohlížet jako na pouze částečný, a proč je tudíž namístě, aby byl vedlejší účastník zavázán k náhradě toliko soudem určené části stěžovateli vynaložených nákladů řízení.
10. Stěžovatelé se snaží přesvědčit Ústavní soud o tom, že se po celou dobu řízení fakticky domáhali zdržení se rušení svého vlastnického práva nad míru přiměřenou poměrům, a soudní řízení pro ně proto skončilo plným úspěchem. Ani odůvodnění k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí, ani v nich rekapitulovaná podání stěžovatelů však toto jejich tvrzení nepodporují. Je z nich totiž zcela zřejmé, že stěžovatelé původně požadovali odstranění stromů, následně od toho sice upustili, požadovali však uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se (jakýchkoliv) imisí z těchto stromů, což by ve skutečnosti znamenalo taktéž jedině nutnost jejich odstranění. Svůj žalobní návrh do podoby, o níž bylo nakonec krajským soudem rozhodnuto, pak upravili až poté, co byli soudem upozorněni, že jejich stávající návrh je nevykonatelný.
11. Příslušná ustanovení občanského soudního řádu obecnému soudu neukládají, jakým konkrétním způsobem má rozhodnout o náhradě nákladů řízení v případě, že byl úspěch účastníka pouze částečný, když soud zavazují "pouze" k tomu, aby náhradu nákladů poměrně rozdělil, případně aby vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu). Rozhodl-li proto krajský soud, aby byla každému ze stěžovatelů přiznána náhrada 1/4 nákladů prvostupňového řízení a 1/2 nákladů odvolacího řízení, přičemž vyložil, z jakých důvodů považuje takovéto rozhodnutí za spravedlivé, není Ústavní soud oprávněn do jeho úvah jakkoliv zasahovat.
Nedůvodná je pak i námitka, že krajský soud nevysvětlil, proč přistoupil k použití § 150 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze totiž bez obtíží dovodit, že důvody hodné zvláštního zřetele soud spatřoval zejména v chování účastníků řízení, kdy vedlejší účastník byl již v průběhu řízení ochoten provádět úklid na pozemku stěžovatelů jednou měsíčně, přičemž jej následně prováděl dokonce častěji, kdežto stěžovatelé nebyli ani tak spokojeni a od úklidu bylo na jejich popud nakonec upuštěno.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky rozsudku krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu