Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lucie Adamcové, advokátky se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 9 To 219/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ´
2. Z obsahu ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelce, jako obhájkyni ustanovené z důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nebyla výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ("obvodní soud") ze dne 13. 6. 2022. č. j. 39 T 32/2022-280, přiznána (mimo jiné) náhrada hotových výdajů ve výši 30 Kč za autorizovanou konverzi listin s tím, že se jedná o poplatek, který lze zahrnout do režijního paušálu, který je na takové výdaje určen.
3. Stížnost stěžovatelky městský soud nyní napadeným usnesením zamítl. Neztotožnil se však s názorem obvodního soudu, že by bylo možné poplatek podřadit pod hotové výdaje dle § 13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle městského soudu jde totiž o nárok dle § 6 (rubrikovaný jako výše mimosmluvní odměny) odst. 4 advokátního tarifu, který je koncipován jako nárok na odměnu. Navzdory tomu nicméně potvrdil postup obvodního soudu, neboť neshledal náklady na autorizovanou konverzi za účelně vynaložené.
4. Stěžovatelka ve svém podání rozporuje závěr městského soudu o neúčelnosti konverze rozhodnutí o ustanovení obhájce. Uvedla, že ji byla nucena provést, neboť byla nezbytným předpokladem, aby se mohla setkat ve vazební věznici se svým klientem za účelem porady s ním a jeho výslechu. Rozhodnutí o ustanovení obhájcem jí totiž bylo doručeno do datové schránky a nedisponovala proto originální listinou a listina vytištěná z datové schránky by ke vpuštění do vazební věznice nebyla dostačující. Stěžovatelka vytýká městskému soudu nedostatečnost odůvodnění jeho závěru a napadené rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné. S ohledem na výši sporného nároku se stěžovatelka vyjádřila i k otázce bagatelnosti věci, kterou popírá, a to údajným přesahem řešené otázky, významné z hlediska ústavnosti. Dle stěžovatelky není bagatelnost nepřiznané částky na překážku meritornímu projednání věci. Ústavní stížnost doplnila četnou judikaturou zdejšího soudu.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Za tímto účelem mu právě citované zákonné ustanovení umožňuje odmítnout přijetí návrhu k jeho skutečně věcnému posouzení, což v těchto případech může učinit dokonce bez odůvodnění (§ 43 odst. 3 cit. zákona).
7. Ústavní soud dále konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání každého případu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k limitům, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u rozsudku v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), a podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částka, o kterou jde v tomto řízení (30 Kč), je v tomto ohledu zcela zanedbatelná [srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu; to však jen při splnění určitých zvláštních okolností (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatelka však žádnou takovou mimořádnou okolnost, která by teprve byla způsobilá ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, neuvedla, když v podstatě jen polemizuje s právním závěrem městského soudu ohledně účelnosti konverze předmětné listiny (rozhodnutí o ustanovení obhájce).
9. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení městského soudu proto Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že při rozhodování městského soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje určitou kurióznost řešené věci. Zcela jistě totiž nebývá obvyklým vynaložit takové úsilí (patrné z rozsahu ústavní stížnosti i použité argumentace podložené četnou judikaturou zdejšího soudu) z tak zanedbatelného důvodu (částka 30 Kč). Na málokterý případ jako nyní proto přiléhavě dopadá výrok Rudolfa von Jheringa: "Každodenní zkušenost nám předvádí soudní rozepře, při kterýchž cena sporného předmětu v pranižádném poměru nestojí ku předvídanému vynaložení úsilí, rozčilenosti a nákladu. Nikdo, komu spadl tolar do vody, nevynaloží na to dva tolary, aby si zas k němu dopomohl" (JHERING ŠL., Rudolf. Boj o právo. Právní věda všedního dne. Přeložila Lenka Bezoušková. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 23).
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu