Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Travel Service, a.s., se sídlem Praha 6, K Letišti 1068/30, zastoupené Mgr. Janou Matysovou, advokátkou se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2014, č.j. 19 C 241/2013-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ve vztahu k povaze právě projednávané věci je především třeba připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u tzv. bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
IV. ÚS 185/98
,
III. ÚS 200/05
,
IV. ÚS 8/01
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
7. Naplnění shora uvedených podmínek však v nyní souzené věci shledáno nebylo. Naopak je třeba konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku stěžovatelky se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatelka (byť uvádí, že si je vědoma, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví) se jejím prostřednictvím domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí a přehodnocení závěrů soudu prvního stupně, což však Ústavnímu soudu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nejen netrpí žádným kvalifikovaným excesem či libovůlí, jež by jedině odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu, ale bylo též řádně a srozumitelně odůvodněno.
9. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud uvádí, že žádného pochybení neshledal ani v rovině práva podústavního. Za případné Ústavní soud nepovažuje tvrzení stěžovatelky, že soud prvního stupně porušil poučovací povinnost dle ustanovení § 119a občanského soudního řádu, neboť důsledkem jejího porušení může být toliko to, že se v dané věci neprosadí zásady neúplné apelace, pročež účastníku řízení zůstane zachována možnost tvrdit významné skutečnosti (a prokazovat je) i v odvolacím řízení. Jelikož ale v dané věci není odvolání přípustné, je otázka tvrzeného porušení této poučovací povinnosti z povahy věci irelevantní.
10. Ústavní soud dále nemá za to, že by soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval judikaturu evropských soudů řešící otázku střetu letounu s ptákem. Z napadeného rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu naopak vyplývá, že soud posoudil předmětný střet letounu stěžovatelky s ptákem jako mimořádnou okolnost (jak se stěžovatelka domáhala), avšak neshledal, že by byla naplněna druhá z podmínek případné exkulpace stěžovatelky, a sice podmínka, aby bylo učiněno vše, co bylo lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat, aby zpoždění letu bylo co nejmenší.
11. Jde-li o námitku "nezákonnosti" nákladového výroku, pak ani zde Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo "kvalifikovanými vadami", dosahujícími takové intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny (srov.
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
). Ústavní soud má naopak za to, že soud prvního stupně postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela v souladu s "podústavními" právními předpisy (srov. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), přičemž Ústavní soud nemá, co by mu v tomto ohledu vytkl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu