Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, se sídlem Za Poštou 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023, č. j. 28 Cdo 2088/2023-307, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2023, č. j. 1 Co 3/2023-265, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2022, č. j. 23 C 11/2016-208, spojené s návrhem na zrušení § 7, § 9 odst. 1 písm. c), § 10 odst. 1 písm. c) a § 6 ve slovech "podle § 4 písm. a) a b)" zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se u soudu domáhala toho, aby jí jako oprávněné osobě podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon č. 428/2012 Sb.) byly vydány blíže určené pozemky. Učinila tak žalobou podle páté části občanského soudního řádu, ve které navrhla, aby soud svým rozhodnutím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, podle něhož se jí tyto pozemky nevydávají.
2. Obecné soudy stěžovatelce napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Krajský soud její žalobu zamítl, vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost. Soudy založily svá rozhodnutí zejména na závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání, protože nebyla vlastnicí nárokovaných pozemků, a to ani po část rozhodného restitučního období (trvajícího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
3. Stěžovatelka podává proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost. Soudy podle ní porušily její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1), Ústavou České republiky (čl. 4) a Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 10).
4. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je, že závěr obecných soudů, podle nichž stěžovatelka nesplnila podmínky pro vydání pozemků, je protiústavní. Stěžovatelka řádně uplatnila svůj nárok u orgánu veřejné moci, což bylo předpokladem pro následnou žalobu dle zákona č. 128/1946 Sb. (o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících). Tento nárok sice uplatnila v roce 1947, ale k adekvátní reakci orgánů veřejné moci kvůli tehdejší atmosféře nedošlo, což stěžovatelce (spolu s dalšími důvody) znemožnilo domáhat se práva před soudem. Obecné soudy formalisticky nezohlednily tehdejší poměry a nemožnost stěžovatelky domáhat se svého nároku ještě před začátkem rozhodného období, v důsledku čehož způsobily, že se stěžovatelka nemohla domoci spravedlnosti a nároků z majetkových křivd.
5. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatelka považuje rozlišení režimů vydávání věcí od povinných osob podle § 4 písm. a) a b) tohoto zákona a osob dle § 4 písm. c) a d) zákona, za protiústavní, neboť bez legitimního důvodu zakládá dvojí režim pro vydání věcí, který klade na oprávněně osoby diametrálně odlišné podmínky pro aktivní legitimaci v řízení o jejich vydání.
6. Hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich použití na konkrétní případ je úkolem, který náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ničemu takovému však v této věci podle Ústavního soudu nedošlo.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, podle nichž stěžovatelka nemá nárok na vydání sporných pozemků. Jak potvrzuje i stěžovatelka, obecné soudy vystavěly svá rozhodnutí na závěru, že stěžovatelka není oprávněnou, a tedy ani aktivně legitimovanou osobou podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání (viz bod 1 na straně 4 ústavní stížnosti). Stěžovatelka s tímto posouzením nesouhlasí a v ústavní stížnosti předkládá četné argumenty zdůvodňující jeho protiústavnost.
8. Ústavní soud uvádí, že o ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů, které doprovázela shodná či velmi podobná argumentace, již mnohokrát rozhodoval. Opakovaně se také zabýval tím, zda z ústavněprávního hlediska obstojí závěr, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. V žádném z rozhodnutí však jejím námitkám nepřisvědčil.
9. Kromě četných usnesení, kterými Ústavní soud stěžovatelčiny ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné (jen z nedávné doby lze uvést např. III. ÚS 1128/23 ,
,
III. ÚS 2129/22 ,
I. ÚS 78/23 ,
III. ÚS 131/22 ,
II. ÚS 2631/20 ,
IV. ÚS 1718/21 ,
IV. ÚS 3077/19 ,
IV. ÚS 200/20 ,
III. ÚS 4163/18 ), se stěžovatelčinou argumentací zabýval i ve svém nedávném zamítavém nálezu ( sp. zn. II. ÚS 3447/21 ).
10. V něm dospěl k závěru, že i navzdory okolnostem, které stěžovatelka zmiňuje, došlo k odnětí jejího majetku ještě před začátkem restitučního období (tedy přede dnem 25. 2. 1948), přičemž stěžovatelka majetek v rozhodném období nevlastnila, a proto není oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. Jinými slovy, "pro restituci [...] stěžovatelce chybí splnění časové podmínky" (viz bod 26 nálezu).
11. Ústavní soud na právní závěry vyplývající z tohoto nálezu v návaznosti na stěžovatelčiny ústavní stížnosti opakovaně odkazuje (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1128/23 , bod 13; IV. ÚS 1856/23, bod 17 až 18, a III. ÚS 2129/22 , bod 15 až 16). Ani v projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod, proč se od tohoto závazného právního názoru odchýlit (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka se skutkovými a právními závěry výše uvedených rozhodnutí nijak přímo nepolemizuje a namísto toho pouze opakuje stále shodnou argumentaci.
12. Obecné soudy dostatečně zohlednily všechny relevantní okolnosti, řádně vyhodnotily věc po právní stránce a právní předpisy aplikovaly s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jsou podloženy odkazy na právní předpisy i ustálenou judikaturou a nabízí srozumitelné vysvětlení, proč stěžovatelčiným argumentům nelze přisvědčit. Stejně jako v dřívějších řízeních proto ani nyní Ústavní soud neshledává v napadených rozhodnutích žádné pochybení, kvůli němuž by tato rozhodnutí neměla z ústavněprávního hlediska obstát.
13. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelčiny dílčí argumenty - ať už jde o údajný rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, právní relevanci jednání jejího velmistra nebo tvrzení, že po roce 1945 jednaly státní orgány s jejím právním předchůdcem jako s vlastníkem pozemků. Nejenže na tyto a další argumenty reagovaly již obecné soudy, ale ve svých dřívějších rozhodnutích (uvedených v bodě 9 tohoto usnesení) se s nimi náležitě vypořádal i Ústavní soud. Důvody, proč jsou tyto námitky nesprávné či nerelevantní, přitom stěžovatelce opakovaně vysvětlil. Ačkoli Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu), neshledal žádný důvod se od nich v tomto případě odchýlit.
IV. Závěr
14. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení právního předpisu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu