Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025 č. j. 55 Co 204/2025-187 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. června 2024 č. j. 7 C 90/2024-74, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a P. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na právní pomoc a na řádný proces, jakož i vlastnické právo a zásada, podle které je Česká republika právní stát.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 11 228 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 12 374 Kč. Žalovaná částka představovala náhradu nákladů řízení, kterou na základě rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 2. 2023 č. j. 1 A 67/2020-41 uhradilo Ministerstvo dopravy na účet stěžovatele jakožto právního zástupce vedlejšího účastníka. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovateli vzniklo právo na odměnu provedením úkonu právní služby, k čemuž došlo v roce 2020. Dnem 27. 6. 2022 byl zjištěn úpadek vedlejšího účastníka, stěžovatel však svou pohledávku z tohoto titulu nepřihlásil, a nemůže ji proto započíst proti pohledávce vedlejšího účastníka na vydání přiznané náhrady nákladů soudního řízení.
3. K odvolání stěžovatele městský soud shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 4 912,60 Kč, současně jím zamítl jeho návrhy na přerušení řízení a ustanovení zástupce.
4. Stěžovatel uvádí, že k porušení jeho práva na právní pomoc v soudním řízení došlo tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na ustanovení advokáta, ačkoliv tvrdil, že má nedostatek finančních prostředků a své majetkové poměry již dříve v řízení doložil. Obecným soudům dále vytýká, že "nerozpoznaly extrémní zneužití práva" vedlejším účastníkem, když účelově a na základě patrně padělaných listin vyvolal svůj úpadek, který zneužil k argumentaci v řízení proti němu.
5. Městský soud měl porušit jeho právo i tím, že "podezřele brzy" nařídil jednání, čímž mu ztížil obranu, resp. znemožnil vyjasnění věci v trestním řízení. Dále mělo být "extrémně" porušeno jeho právo na řádné soudní řízení, když obecné soudy bez důkazů vzaly za prokázané, že mu byla žalovaná částka vyplacena, a je tak pasivně legitimován, ačkoliv to popíral. Dodává, že i když jde o tzv. bagatelní částku, v jeho případě tomu tak není, protože je nemajetný, a že ústavní stížnost přesahuje jeho soukromý zájem.
6. V doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 22. 10. 2025 stěžovatel informuje o zahájení exekuce, jakož i o genezi daného soudního sporu, přičemž tvrdí, že vedlejší účastník zneužil toho, že (stěžovatel) v insolvenčním řízení nepodal přihlášku pohledávky na advokátní odměnu. Dále opakuje, že vedlejší účastník předstíral úpadek, aby se zbavil z podstatné části svých dluhů z trestné činnosti, a v této souvislosti upozorňuje, že se obrátil na policii. Odmítá vedlejšímu účastníkovi uhradit soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, protože ten byl hrazen Ochranou řidičů, o. s., z peněz získaných trestnou činností, takže by šlo o tzv. praní špinavých peněz, a k této částce nemá vedlejší účastník vlastnické právo. Vedlejší účastník měl zneužít svého práva i výběrem soudního exekutora.
7. V doplnění doručeném dne 27. 10. 2025 stěžovatel poukazuje na to, že nemohl podat odvolání proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce, neboť městský soud předčasně věc meritorně uzavřel, a že písemné vyhotovení jeho rozsudku neodpovídá rozsudku vyhlášenému, neboť podle zvukového záznamu rozhodl jen o věci samé a o nákladech řízení. Upozorňuje (znovu) i na to, že vedlejší účastník nelegálně podnikal, za což byl odsouzen, a že pokud by mu přisouzenou částku uhradil, představovalo by to tzv. praní špinavých peněz, jakož i na zneužití institutu oddlužení vedlejším účastníkem. Zmiňuje i to, že svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil ze slušnosti k vedlejšímu účastníkovi, a že ten zneužil svého práva. Odmítá, že by věc byla bagatelní s tím, že nyní exekučně vymáhaná částka činí 42 284,19 Kč, a argumentuje, že i advokát má právo na ustanovení zástupce. Požaduje, aby Ústavní soud eliminoval kriminální činnost spočívající v "pojištění na pokuty".
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a tudíž nemá povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovateli je zjevně známa judikatura Ústavního soudu týkající se ústavních stížností podávaných v tzv. bagatelních věcech [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)], včetně toho, že je jeho povinností vysvětlit (a doložit), proč mu v důsledku napadených rozhodnutí vzniká ústavně relevantní újma (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Stěžovatel uvedl, že je nemajetný a že věc přesahuje jeho vlastní zájem, z ústavní stížnosti ale neplyne, proč by případná úhrada žalované částky měla mít zcela zásadní dopad na jeho majetkovou pozici (kvantitativní hledisko), ani jakou významnou ústavněprávní otázku by Ústavní soud měl v souvislosti s posuzovanou věcí vyřešit (kvalitativní hledisko). Argumentuje-li stěžovatel výší aktuálně exekvované částky, nelze tuto skutečnost považovat za relevantní, protože dané zvýšení si sám zavinil, když nesplnil soudem uloženou povinnost.
11. I kdyby Ústavní soud odhlédl od výše uvedeného, zjevně by nemohl dospět k závěru, že je ústavní stížnost opodstatněná. Městský soud návrhy stěžovatele na přerušení řízení a na ustanovení zástupce náležitě vypořádal. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, že by městský soud zastával názor, že advokátovi nelze ustanovit zástupce, ale že v daném případě pro to není žádný důvod (s čímž nelze než souhlasit, neboť posuzovaná věc byla běžná, nadto bagatelní, a šlo v ní o odměnu stěžovatele coby advokáta).
12. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že jednání dne 18. 6. 2025 neodročil, případně že je nařídil "podezřele brzy" (a tedy mu svým nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem), jde o nepřípustnou námitku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v takovém případě lze rozsudek uvedeného soudu napadnout žalobou pro zmatečnost [§ 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
13. Vzhledem k tomu, že referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není věcná správnost (zákonnost) napadených rozhodnutí (k důvodům viz výše), opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit opakování námitek a argumentů ze soudního řízení (nesprávnost skutkového závěru, podle kterého stěžovateli byla náhrada nákladů řízení uhrazena, či účelové, resp. podvodné vyvolání úpadku vedlejším účastníkem, uhrazení soudního poplatku třetí osobou), jestliže se jimi obecné soudy, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci, zabývaly a dostatečně je vypořádaly. Zbývá dodat, že tvrzené zneužití práva výběrem soudního exekutora není pro posouzení ústavnosti napadených usnesení relevantní.
14. K poukazu na údajně vadný postup městského soudu Ústavní soud uvádí, že v jeho důsledku nebyl stěžovatel na svém právu podat proti usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce, zkrácen, neboť proti takovému rozhodnutí nebylo odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.). Nevyhlásil-li snad městský soud toto usnesení v průběhu jednání (§ 168 odst. 1 o. s. ř.), pak o tomto návrhu rozhodl v napadeném rozsudku, který stěžovateli doručil a v němž svůj závěr řádně zdůvodnil (viz výše). Ústavnímu soudu není za těchto okolností zřejmé, že by daný procesní postup mohl mít jakýkoliv dopad na správnost rozhodnutí ve věci samé.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu