Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Jitky Gallusové a 2) Ing. Petra Galluse, oba zastoupeni Mgr. Vlastou Svobodovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 15/9, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2022, č. j. 9 As 36/2022-60, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2021, č. j. 30 A 43/2020-180, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, nyní napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ("krajský úřad") ze dne 6. 3. 2020, č. j. KUJI 22762/2020, kterým bylo zamítnuto odvolání proti deklaratornímu rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ("městský úřad") ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. ODSH/19860/2019/Hu, že se na blíže specifikovaném pozemku v k. ú. M. (dále jen "sporný pozemek") nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "rozhodnutí o účelové komunikaci"). Toto rozhodnutí vydal městský úřad na návrh osob zúčastněných na řízení.
3. Krajský soud v odůvodnění rozsudku vymezil rozhodující okolnosti, které ho vedly k závěru, že stěžovatelé i jejich právní předchůdci nakládali s částí sporného pozemku jako s navazující částí místní komunikace. Sporný pozemek totiž údajně naplňuje všechny znaky, jež musí mít veřejně přístupná účelová komunikace, a proto městský úřad i krajský úřad postupovaly v souladu se zákonem. Výslovný souhlas s užíváním sporného pozemku jako veřejné komunikace krajský soud sice neshledal, nicméně z daných okolností mělo vyplynout, že souhlas byl dán mlčky (srov. rozsudek krajského soudu, body 24-29).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, o které rozhodoval Nejvyšší správní soud, který ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 110 odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť se ztotožnil se závěry učiněnými krajským soudem.
5. Stěžovatelé se závěry krajského a Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž ovšem předkládají obdobné námitky, které formulovali již v průběhu předchozího řízení, mj. v jimi podané kasační stížnosti. Nesouhlasí tedy se závěry správních soudů, že všechny znaky potřebné pro rozhodnutí o účelové komunikace byly v daném případě naplněny.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení krajského a Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry správních soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o jejich snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že sporný pozemek nenaplňuje znaky, pro které by měl být deklarován za veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Tímto nicméně stěžovatelé staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému správního soudnictví, která mu však nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 nebo nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 ].
10. Ústavní soud dále připomíná, že obecné (správní) soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný; o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim však soudy nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly; v opačném případě by se totiž soudy mohly dopustit tzv. opomenutého důkazu, což představuje ústavní deficit.
11. V nyní posuzované věci nicméně závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování, resp. o opožděném podání některých důkazů ve správním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 47-48; resp. rozsudek krajského soudu, body 34-35), lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky vyloženým skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Jak totiž vysvětlil krajský soud, provedené důkazy v daném případě zcela postačovaly ke zjištění stavu věci a bylo by nadbytečné zjišťovat podrobně historii vztahů mezi stěžovateli a osobami zúčastněnými na řízení.
Závěr krajského soudu, podle kterého jedná-li vlastník posledního úseku slepé cesty, kterou jako celek nepochybně užívala veřejnost, po celou dobu tak, jako by jeho pozemek byl nedílnou součástí oné veřejné cesty, lze z takového jednání dovodit vlastníkův konkludentní souhlas s obecným užíváním předmětu jeho vlastnictví jako veřejně přístupné účelové komunikace, shledává zdejší soud jako logický. Tento řádně a přesvědčivě odůvodněný právní závěr, založený na prokázaných skutkových okolnostech, proto považuje Ústavní soud za ústavně souladný, resp. nic nenasvědčuje tomu, že by byl způsobilý porušit tvrzená základní práva stěžovatelů, což teprve by mohlo vést k jeho kasačnímu zásahu.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu shledal ze shora uvedených důvodů ústavně konformními. Napadená rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatelů označit jako nespravedlivá či ústavně excesivní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces totiž představuje právo na férové řízení, nikoliv právo na jeho pozitivní výsledek, které samozřejmě neexistuje.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu