Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023, č. j. 25 Cdo 3691/2022-227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2022, č. j. 22 Co 137/2022-184, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. května 2022, č. j. 10 C 345/2021-150, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Seznam.cz, a. s., se sídlem Radlická 3294/10, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se z titulu práva na ochranu osobnosti žalobou domáhal po vedlejší účastnici omluvy, odstranění článků, v nichž byl nařčen ze spáchání trestného činu úplatkářství, a zaplacení nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že v trestním řízení zahájeném v důsledku novinářské činnosti vedlejší účastnice byl obžaloby zproštěn. Tvrzení uváděná v uveřejněných článcích jsou nepravdivá a obvinění vznesená proti stěžovateli zasáhla do jeho pověsti, vážnosti ve společnosti, cti a soukromí. Stěžovatel byl nucen ukončit své předchozí zaměstnání.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Vycházel mimo jiné z vedlejší účastnicí pořízené nahrávky ze schůzky stěžovatele s P. B., při které stěžovatel žádal o úplatek. Obvodní soud považoval tento důkaz za přípustný, neboť zaznamenaný rozhovor se netýkal soukromého života nahrávaných osob, ale výlučně jejich obchodní činnosti, která je navíc činností veřejného zájmu. Na základě této nahrávky a dalších důkazů uzavřel, že tvrzení v napadených článcích jsou pravdivá, uveřejněná ve veřejném zájmu, a objektivně medializovaná, jelikož vedlejší účastnice informovala veřejnost i o skončení trestního stíhání stěžovatele. Do osobnostních práv stěžovatele tudíž vedlejší účastnice nezasáhla.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. S použitelností nahrávky jako důkazu v řízení se ztotožnil, stěžovatel ji ostatně nezpochybňoval. Její autenticitu v podstatných pasážích stěžovatel fakticky potvrdil, k manipulaci identifikované znalcem došlo pouze takovým způsobem, že to nemohlo zásadním způsobem změnit její podstatný obsah. Městský soud vyhodnotil tvrzení vedlejší účastnice obsažené v napadených článcích o úplatkářství stěžovatele jako specifický druh hodnotového soudu, pro který měla vedlejší účastnice dostatečný skutkový podklad, a proto je v demokratické společnosti přípustný. Městský soud připustil, že stěžovatel není osobou veřejně činnou či známou, avšak pro danou věc je důležitější, že články se nepochybně věnovaly věci veřejného zájmu, a to způsobem nikoliv překračujícím svobodu projevu. Za správný považoval městský soud i závěr obvodního soudu, že civilní soud v dané věci nebyl vázán zprošťujícím rozsudkem trestního soudu v tom směru, že si skutečnost, zda má určité jednání povahu trestného činu, mohl vyhodnotit jinak. Skutková verze stěžovatele, že místo úplatku žádal o provizi, případně, že ve skutečnosti při rozhovoru lhal, nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, která podávala skutečnost zcela v souladu s objektivním vyzněním komunikace.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Znovu zopakoval, že je možné, aby civilní soudy dovodily, že se stal skutek, pro který byl účastník civilního řízení trestně stíhán, ačkoliv trestní soudy učinily závěr opačný. Vedlejší účastnice dostála požadavku na vyvinutí přiměřeného úsilí ke zjištění pravdivosti pronášených výroků. Vady v dokazování odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal. Na porušení presumpce neviny stěžovatel svou žalobu nezaložil, a tudíž to nebylo předmětem řízení. Nedostatek poučení nemůže sám o sobě založit přípustnost dovolání, navíc by šlo o poučení o hmotném právu, které soud zásadně účastníkům poskytovat nemá. Stejně tak není způsobilým dovolacím důvodem nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů.
5. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 4 Ústavy, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice publikovala články ve zlé víře a v řízení nepředložila jediný důkaz k prokázání jejich pravdivosti. Články jsou i s videoreportáží stále dostupné na internetu. Jediným důkazem ve prospěch vedlejší účastnice je videozáznam, který je sestříhaný a tudíž nedůvěryhodný. Navíc byl pořízen nečestně.
7. Obvodní soud popřel stěžovatelovo právo na ochranu osobnosti tím, že vyhodnotil stěžovatele jako osobu veřejně činnou a s tím spojil jeho povinnost snést větší míru veřejné kritiky. Dále nedostatečně zkoumal pravdivost nařčení vedlejší účastnice obsažených v článcích a videoreportáži, jeho závěry nemají oporu v provedených důkazech a jsou v rozporu se soudem odkazovanou judikaturou.
8. Za stěžejní vadu v rozhodovací činnosti obecných soudů považuje stěžovatel neprovedení testu proporcionality k otázce přípustnosti důkazu pořízeným videozáznamem. Tento test přitom v trestním řízení soud provedl. Opačný postup v řízení civilním zakládá nedůvodný rozdíl v ochraně práv stejného účastníka v civilním a trestním řízení. Svůj odchylný postup v civilním řízení spočívající v neprovedení testu proporcionality, případně v jeho odlišném vyhodnocení oproti trestnímu řízení, soudy řádně neodůvodnily. Pokud by soudy důkaz videozáznamem nepřipustily, nezbyl by žádný důkaz ve prospěch vedlejší účastnice.
9. K ústavní stížnosti je nejprve třeba uvést, že všechny tři soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a odpověděly v nich i na některé stěžovatelovy námitky vznesené v jeho ústavní stížnosti (bod 49 rozsudku obvodního soudu, bod 8 rozsudku městského soudu k přípustnosti důkazu videozáznamem; bod 9 rozsudku městského soudu k manipulaci se záznamem; bod 56 rozsudku obvodního soudu, bod 15 rozsudku městského soudu, str. 3 usnesení Nejvyššího soudu k nevázanosti zprošťujícím trestním rozsudkem; bod 14 rozsudku městského soudu k nevyhodnocení stěžovatele jako osoby veřejně činné; str. 3 usnesení Nejvyššího soudu k důkaznímu břemenu vedlejší účastnice).
10. Argumentaci obecných soudů nemá Ústavní soud co vytknout, je srozumitelná a smysluplná. Namítá-li stěžovatel vady v dokazování, zejména provedení důkazu videozáznamem, nelze pominout, že před městským soudem ani před Nejvyšším soudem stěžovatel použitelnost videozáznamu nezpochybňoval (bod 5 rozsudku městského soudu a str. 2 usnesení Nejvyššího soudu). Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se přitom uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [nález sp. zn. I. ÚS 4022/17
(N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Z toho důvodu není námitka stěžovatele k provedení důkazu videozáznamem za současného opomenutí provedení testu proporcionality způsobilá vyvolat zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadených rozhodnutí.
11. Ve zbytku je stěžovatelova argumentace k nedostatkům dokazování (manipulace se záznamem, opora skutkových zjištění v provedených důkazech) sice přípustná, nicméně není opodstatněná. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat do oblasti dokazování prováděného obecnými soudy [nález sp. zn. III. ÚS 501/04
(N 42/36 SbNU 445)]. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Nic takového v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Městský soud stěžovateli vysvětlil, že se záznamem vedlejší účastnice manipulovala v nepodstatných částech (bod 9 rozsudku městského soudu). Ústavní soud neshledává na tomto odůvodnění nic excesivního. Naopak stěžovatel nad rámec svého obecného nesouhlasu s autenticitou záznamu svou argumentaci nijak dále nerozvíjí.
12. Závěr obvodního soudu, že stěžovatel je osobou veřejně činnou, opravil městský soud a tudíž ani tato jeho námitka není opodstatněná.
13. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích znaky svévole, překročení zásady volného hodnocení důkazů ani jiné vady, jimiž by obecné soudy porušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatele. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu