Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené JUDr. Petrem Gallatem, advokátem, se sídlem Filištínská 145, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. června 2025, č. j. 22 Co 98/2025-323, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. ledna 2025, č. j. 0 P 197/2022-291, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a T. K. a nezletilého D. K. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi "bylo porušeno právo na spravedlivý proces". K tomu mělo dojít za následujících okolností.
2. Vedlejší účastník a otec nezletilého (dále jen "otec"), podal k Okresnímu soudu v Chrudimi návrh na nahrazení projevu vůle - udělení souhlasu s očkováním nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý) za stěžovatelku (matku nezletilého). Stěžovatelka odmítla poskytnout souhlas s další dávkou povinného očkování poté, co u syna měla zaznamenat nástup vedlejších účinků po podání I. dávky tzv. hexavakcíny, a nebyla si tudíž jistá tím, že by další očkování bylo pro syna bezpečné. Dalším podstatným důvodem byl rozvoj onemocnění cukrovkou (diabetes 1. typu). Z těchto důvodů se stěžovatelka obává o zdraví svého syna, které by mohlo být podáním očkování dle běžného schématu ohroženo. Upřednostnila by cestu podání monovakcín.
3. V návaznosti na specifické okolnosti zdravotního stavu nezletilého byla v rámci řízení před soudem prvního stupně o odborné vyjádření požádána lékařka z oboru imunologie působící v ambulanci očkování, Ústavu imunologie Fakultní nemocnice v Motole (dále jen "FN Motol"). Lékařka byla soudem dotázána, zda je - s ohledem na zdravotní stav nezletilého (diabetes) a na tvrzenou reakci na první dávku - možné ho očkovat dle běžného očkovacího kalendáře aplikací tzv. hexavakcíny nebo zda by bylo namístě stanovit individuální očkovací kalendář, příp. jej očkovat méně složkovými vakcínami (tj. monovakcínami). Lékařka vyhotovila odborné vyjádření (obsažené v lékařských zprávách z 25. 10. a 9. 12. 2024; dále jen jako "odborné vyjádření"), v němž dospěla k závěru, že není důvod odklánět se od běžného očkovacího postupu. Dle jejího mínění byl diabetes u nezletilého kompenzován a jeho rozvoj s očkováním nesouvisí. Doporučila očkování na specializovaném pracovišti ve FN Motol, kde se očkují těžce nemocné děti. S ohledem na nejrůznější epidemiologické faktory (narůstající nástup černého kašle, záškrtu a dalších) shrnula lékařka důležitost očkování a uvedla, že přínosy očkování u nezletilého - i když trpí diabetem - převažují nad riziky. Možnost očkování monovakcínami je omezená a poměrně komplikovaná, jak lékařka podrobně rozvedla před soudem prvního stupně. Kolísání hladiny cukru v krvi se monitoruje a při stanovení termínu očkování se zohledňuje. U diabetiků se používají šetrnější vakcíny s nižší koncentrací. Lékařka uzavřela, že nikdo nemůže rodičům zaručit stoprocentní bezpečnost vakcíny.
4. Okresní soud v Chrudimi nakonec rozhodl o tom, že se nahrazuje projev vůle matky a ve výroku I. stanovil podrobné očkovací schéma převzaté z doporučení obsažené v odborném vyjádření a vytvořené na základě individuálního posouzení zdravotního stavu nezletilého. Soud ve výroku přesně popsal postup očkování i vakcíny, jichž má být užito, časové souvislosti a rozhodl, že k očkování dle tohoto schématu má dojít na specializovaném pracovišti FN Motol. Své rozhodnutí odůvodnil potřebou přiklonit se k nejlepšímu zájmu dítěte.
Především shledal, že ze zdravotního hlediska aplikaci očkování nic nebrání, což bylo prokázáno odborným vyjádřením. Pokud by v důsledku očkování došlo k dekompenzaci diabetu, byl by postup stanoven na základě konzultace s diabetologem. Dále soud poukázal na nezbytnost dodržovat preventivní opatření, neboť výskyt některých infekčních chorob, proti nim se povinně očkuje, se v populaci zvyšuje a představuje tedy reálné nebezpečí. Považoval za prokázané, že mezi výskytem diabetu a aplikací první dávky hexavakcíny neexistuje příčinná souvislost.
Reakci nezletilého, kterou stěžovatelka měla zaznamenat, lze dle odborného vyjádření kvalifikovat jako afektivní záchvat neepileptického původu (v reakci na bolest) nezanechávající další následky. Ve zdravotnické dokumentací tento stav nezletilého po očkování není zaznamenán. Očkovací schéma převzaté do výroku rozsudku bylo stanoveno na základě individuálního lékařského posouzení nezletilého tak, že byl zohledněn jeho aktuální zdravotní stav, věk a další podstatné okolnosti. Soud měl tedy za to, že takto stanovené schéma spolu s tím, že bude realizováno ve specializovaném zařízení, poskytne nezletilému maximální lékařskou péči a ochranu života a zdraví do budoucna.
Soud vzal v úvahu i sociální kontext celé věci a nejlepší zájem nezletilého spatřoval i v možnosti žít "normální klukovský život" beze strachu z poranění a z vážného onemocnění.
5. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že ačkoliv soud prvního stupně neustanovil k posouzení zdravotního stavu a možných kontraindikací k očkování znalce, lze považovat odborné vyjádření lékařky z oboru imunologie za dostatečné, řádně a věrohodně podložené. O jejích odborných kvalitách svědčí řada veřejně dostupných informací, přičemž námitky stěžovatelky jsou pouze obecné a nejsou opřeny o žádné konkrétní a objektivní okolnosti. Výslech lékařky podávající odborné vyjádření proběhl za přítomnosti účastníků, kteří měli možnost klást lékařce otázky.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně hodnotil tento i další důkazy řádně a v logické souvislosti. Skutkový stav byl zjištěn správně a rovněž právní posouzení je přiléhavé. Odvolací soud dále připomněl, že podle § 46 odst. 2 zákona č. 528/2000 Sb., je nutno před aplikací očkovací látky vždy vyhodnotit aktuální zdravotní stav osoby podrobující se očkování, nezletilého nevyjímaje, čímž je garantováno, že nedojde k očkování v případě zdravotních rizik. Soud poukázal i na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která akcentuje, že povinnost očkování je projevem sociální solidarity.
Zdůraznil rovněž, že očkování je otázkou výkonu rodičovské odpovědnosti, a tedy záležitostí, o níž rozhodují rodiče nezletilého společně. Dovodil, že v daném případě nebyly dány důvody pro odchýlení se od stanovené povinnosti k očkování, přičemž nejlepší zájem nezletilého byl dostatečně zohledněn stanovením individuálního očkovacího schématu, které vychází z jeho konkrétních potřeb a zdravotního stavu. Proto se odvolací soud nepřiklonil k názoru stěžovatelky a rozsudek soudu první instance potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů nyní stěžovatelka podává ústavní stížnost.
6. Stěžovatelka se ve své argumentaci opírá o předpoklad, že odpovědnost za nežádoucí účinky očkování, nese rodič, který má dítě svěřeno do péče. Dále poukazuje na to, že soud sice vynucuje očkování nezletilého, ale nenese odpovědnost za následky, neposkytuje záruku bezpečnosti ani kompenzace v případě poškození zdraví dítěte. V případě pochybení může očkování způsobit trvalé a nevratné následky. Stěžovatelka není osobou odmítající očkování jako takové, ale požaduje, aby soud respektoval její právo chránit zdraví svého dítěte.
7. Soudy dle názoru stěžovatelky nepřihlížely zodpovědně ke zdravotnímu stavu nezletilého, který trpí diabetem 1. typu. Z důvodu tohoto autoimunitního onemocnění může být očkováním vážně ohroženo jeho zdraví. Nelze předvídat, jak na stresovou situaci spojenou s očkováním tělo nezletilého zareaguje, když hladina cukru v krvi stále kolísá. Lékařka přibraná do řízení před soudem prvního stupně sama potvrdila, že hladina cukru v krvi je nestálá a v případě takových výkyvů je nutno s očkováním vyčkat. Následně uvedla, že je možné podání nižší (poloviční dávky) vakcíny ve FN Motol. Ani to však nevylučuje možné nežádoucí účinky. Stěžovatelka má za to, že měl být vypracován znalecký posudek, který by dostatečně vyhodnotil individuální zdravotní rizika očkování.
8. Stěžovatelka zpochybňuje postup soudu prvního stupně dále v tom smyslu, že nevyhověl jejímu návrhu na výslech dalších odborníků zabývajících se negativními důsledky očkování. Namítá, že konečné rozhodnutí soudu neoprávněně upřednostnilo očkování, aniž by byla řádně vyhodnocena medicínská rizika a zváženy dostupné alternativy (monovakcíny, krevní rozbor na alergeny) a aniž by byla vzata v úvahu kompletní dokumentace. Kromě toho, povinné očkování nemůže být dle stěžovatelky uloženo vyhláškou, což vyplývá z judikatury Ústavního soudu.
9. Rovněž OSPOD dle mínění stěžovatelky neplnil řádně svoji úlohu kolizního opatrovníka nezletilého a nezajistil jeho řádné zastoupení v řízení, neboť vycházel pouze z obecného závěru, že očkování je obecně prospěšné, aniž by zohlednil specifika zdravotního stavu nezletilého.
10. Nedostatky v postupu soudů obou stupňů dle mínění stěžovatelky porušují její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
11. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatelky [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. V dané souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování rodinněprávních věcí. Toto rozhodování je doménou obecných soudů, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení, znají rodinnou situaci a mohou nejlépe posoudit zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jakým způsobem má být rozhodnuto o řešení otázky pro dítě významné, na jejímž řešení se rodiče nedokáží dohodnout atp. Rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zruší jen tehdy, jsou-li neústavní [např. nálezy ze sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 17, sp. zn. IV. ÚS 2884/22 , bod 27).
13. V záležitosti, s níž se stěžovatelka na Ústavní soud obrací, jde o výkon rodičovské odpovědnosti, která náleží stejně oběma rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, § 865 občanského zákoníku). Jeden z rodičů nemůže toho druhého vyloučit z rozhodování o podstatných záležitostech týkajících se dítěte. Nemohou-li se rodiče v těchto věcech dohodnout, aplikuje se § 877 občanského zákoníku. Jeho smyslem a účelem "...není ochrana jednoho rodiče proti druhému, ale ochrana dítěte a zajištění jeho nejlepšího zájmu. Tuto ochranu soud zajišťuje dítěti bez ohledu na to, zda rodiče žijí společně nebo odděleně, zda bylo svěřeno do péče jednoho nebo druhého rodiče, popř. třetí osoby. Jejím hlavním smyslem je zabránit tomu, aby zájmy dítěte byly neshodou vůle rodičů a jejich vzájemnými spory v určité oblasti poškozeny."[Nová, H. komentář k §?877. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 5.]. Není tedy možno přisvědčit námitce stěžovatelky, že očkování je výlučně její záležitost a odpovědností jako rodiče, jemuž byl nezletilý svěřen do péče. Oba rodiče mají rovnocenné právo rozhodovat o tom, jakou (nikoliv běžnou) zdravotní péči jejich nezletilé dítě dostane.
14. Námitkám stěžovatelky, podle nichž se soudy prvního a druhého stupně dostatečně nezabývaly specifiky zdravotního stavu nezletilého a riziky očkování pro něj jako pacienta s diabetem 1. typu, což zatížilo jejich rozhodnutí protiústavností, nelze přisvědčit. Podle § 127 odst. 1, věta druhá občanského soudního řádu platí, že znalce soud ustanoví teprve tehdy, je-li toho třeba z důvodu složitosti posuzované otázky nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření. Je na úvaze soudu, jaký zvolí v individuální věci optimální procesní postup, jeho povinností je v rámci této úvahy řádně vyhodnotit, zda podané odborné vyjádření je v dané věci dostačující. Nic nenasvědčuje tomu, že by si soudy obou stupňů počínaly v této záležitosti protiústavně. Okresní soud svůj postup řádně zdůvodnil, uvedl konkrétní důvody, proč se přiklonil k odbornému vyjádření a z jakého důvodu neshledal potřebným nechat tyto závěry přezkoumat znalcem (bod 5 odůvodnění rozsudku). Stejně tak odvolací soud se námitkám stěžovatelky v tomto směru věnoval dostatečně (bod 13 odůvodnění rozsudku).
15. Lékařka, která odborné vyjádření vypracovala, tak učinila se znalostí zdravotnické dokumentace a po vyšetření nezletilého. Byla před soudem prvního stupně velmi podrobně vyslechnuta a účastníci měli možnost klást jí otázky (bod 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu, bod 12 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu). Z rozsudku soudu prvního stupně ostatně vyplývá, že v rámci tohoto výslechu byly vypořádány námitky, které stěžovatelka před oběma soudy vznášela, a o které nyní opírá i svoji ústavní stížnosti. Ačkoliv lékařka podávající odborné vyjádření nebyla v řízení ustanovena jako znalkyně, neshledal Ústavní soud důvody pochybovat o její nezávislosti a nestrannosti; její příslušnost ke specializovanému pracovišti sama o sobě uvedené nezpochybňuje. Naopak, odbornost a praxe v relevantním oboru (zaručující mimo jiné rozsáhlé zkušenosti se zdravotním stavem očkovaných osob) byly v daném případě předpokladem pro podání vyjádření, o nějž by se soud mohl při zjišťování skutkového stavu opřít; zda lze očkovat nezletilého nemohl jako otázku vyžadující odborné znalosti soud posoudit sám (§ 127 odst. 1 občanského soudního řádu).
16. Lékařka velmi podrobně reagovala na konkrétní problémy, které by se mohly v návaznosti na očkování nezletilého jako pacienta s diabetem 1. typu vyskytnout (viz bod 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Zevrubně popsala, zda jsou dostupné alternativy ke standardnímu očkovacímu schématu (varianta monovakcín), a co by konkrétně znamenalo, pokud by byla zvolena tato a nikoliv běžná varianta. Dále vysvětlila, jaké důsledky pro život nezletilého by mělo, pokud by u něj ke standardnímu očkování nedošlo. Vyjádřila se také k (ne)pravděpodobnosti nástupu diabetu v návaznosti na předchozí očkování a podrobně popsala postup při očkování pacientů s diabetem na příslušném pracovišti ve FN Motol, kde by nezletilý mohl být očkován, aby dostal specializovanou péči a případnou odbornou intervenci v případě, kdyby se přece jen vyskytly nežádoucí účinky. Lékařka rovněž vylíčila benefity očkování, a to konkrétně ve vztahu k pacientům s diabetem. Vyhotovila očkovací schéma zohledňující individuální zdravotní stav nezletilého.
17. Z uvedeného je zřejmé, že lékařka, na jejímž odborném vyjádření soud prvního stupně z velké části založil své rozhodnutí, se vypořádala se všemi spornými otázkami týkajícími se očkování u nezletilého, podala velmi konkrétní a konzistentní zdůvodnění svého závěru, že očkování u nezletilého nebrání žádná objektivní překážka. Nabídla rodičům odbornou pomoc na specializovaném pracovišti, která může zvýšit šanci na bezproblémový průběh očkování. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým se stanovuje očkovací schéma u nezletilého, vychází z individuálních potřeb nezletilého a zohlednění jeho zdravotního stavu. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že okresní soud se zabýval situací podrobně, zohlednil námitky stěžovatelky a vzal patřičně v úvahu nejlepší zájem nezletilého zahrnující nejen zdravotní, ale i sociální okolnosti (bod 12 odůvodnění). Lze tedy shrnout, že soudy obou stupňů věnovaly argumentaci stěžovatelky náležitou pozornost a patřičně svá rozhodnutí odůvodnily.
18. Za důvodnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku stěžovatelky, že postup kolizního opatrovníka byl protiústavní. Z pouhé skutečnosti, že se kolizní opatrovník přiklonil k variantě očkování nezletilého a nesnažil se vyvolat nutnost dalšího posuzování zdravotního stavu nezletilého, nelze bez dalšího dovozovat, že selhal v plnění své role. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je dostatečně zřejmé, že se opatrovnice přiklonila k návrhu otce, protože vyhodnotila očkování nezletilého v jeho nejlepším zájmu. Odkázala přitom na možnost spolehnout se na odbornou péči nabízenou specializovaným pracovištěm FN Motol.
19. Odmítnout je třeba i námitku stěžovatelky, že právní zakotvení povinného očkování koliduje s ústavním pořádkem. Ústavní soud se problematikou povinného očkování v minulosti podrobně zabýval. Plenárním nálezem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14 se vypořádal mimo jiné s námitkou protiústavnosti zakotvení povinného očkování, o kterou se opírá i ústavní stížnost v této věci, když uvedl: "Za pomoci jazykového i systematického výkladu lze proto oprávněně dovodit, že text ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny." K obdobným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Vavřička a ostatní proti České republice). Ústavní soud proto považuje za přiléhavé obsáhlé zdůvodnění obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu k této záležitosti (bod 18 odůvodnění rozsudku). Pro úplnost lze dodat, že problém neexistence adekvátní právní úpravy odčinění újmy způsobené povinným očkováním byl odstraněn přijetím zákona č. 116/2020 Sb.
20. K otázce rodičovského konfliktu ve věci očkování nezletilého dítěte se Ústavní soud vyjadřoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 725/18 , kde posuzoval očkovací povinnosti z hlediska svobody svědomí matky, která s očkováním nesouhlasila. Konstatoval, že "není vyloučeno, aby výhrada svědomí jednoho z rodičů vůči zákonné očkovací povinnosti byla úspěšně uplatněna i v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování jejich dítěte; v takovém případě však bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování (čl. 15 odst. 1 Listiny) nejen s veřejným zájmem na ochraně zdraví, ale také s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, při zohlednění, že právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny)." V nyní posuzovaném případě svoboda svědomí nebyla námitkou, o niž by matka svůj nesouhlas s očkováním opírala (opakovaně uvedla, že její nesouhlas nesměřuje proti očkování), plynula z obavy o zdraví nezletilého. Tyto obavy však soudy obou stupňů vzaly náležitě v úvahu a ve svých rozhodnutích se s nimi patřičně vypořádaly. Rovněž nelze říci, že se nesnažily najít rovnováhu mezi námitkami a obavami stěžovatelky a postojem otce, to vše v kontextu nejlepšího zájmu nezletilého. Také z těchto důvodů má Ústavní soud za to, že obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, když nahradily souhlas stěžovatelky s očkováním nezletilého.
21. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu