Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022, č. j. 30 Cdo 3270/2021-645, a výrokům I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 51 Co 120/2020-607, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků) obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se přitom podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. V té souvislosti požadoval náhradu nákladů obhajoby ve výši 188 941,50 Kč, zadostiučinění za nezákonnou vazbu ve výši 48 000 Kč, zadostiučinění za zásah do soukromého a osobního života ve výši 2 000 000 Kč, zadostiučinění za zásah do profesního života ve výši 7 000 000 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 257 994 Kč. Žalovaná sama stěžovateli zaplatila z této částky 164 923 Kč z titulu náhrady nákladů obhajoby, částku 48 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonnou vazbu a 70 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, za něž se mu rovněž omluvila. Za tohoto stavu Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 14 C 259/2018-507, uložil žalované zaplatit stěžovateli přiměřené zadostiučinění za zmírnění zásahu do soukromého a rodinného života ve výši 35 000 Kč s úrokem z prodlení, když co do částky 1 895 000 Kč s úrokem z prodlení v rozsahu tohoto nároku stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I.); uložil žalované zaplatit stěžovateli přiměřené zadostiučinění za zásah do profesního života ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení, když co do částky 6 850 000 Kč s úrokem z prodlení v rámci tohoto nároku stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II.); žalované uložil zaplatit stěžovateli na náhradě výdajů vynaložených na obhajobu částku 1 550 Kč s úrokem z prodlení, když co do částky 1 850 Kč s úrokem z prodlení tento nárok stěžovatele zamítl (výrok III.); uložil žalované zaplatit stěžovateli náhradu za nevyplacené odchodné ve výši 257 994 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.); uložil žalované zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve specifikované výši z částky 48 000 Kč (výrok V.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v jeho výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelovu žalobu co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak tento výrok potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III.). Městský soud byl při svém rozhodování vázán v této věci vydaným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2021 č. j. 30 Cdo 3541/2020-590 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], podle kterého městský soud sice výši stěžovateli přiznané náhrady škody (újmy) správně dovodil na základě kritérií plynoucích mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla vydána v obdobných případech týkajících se náhrady škody (zadostiučinění) za nezákonné trestní stíhání, nicméně podle Nejvyššího soudu pochybil v tom, že během řízení účastníky řízení s těmito jím posléze odkazovanými rozhodnutími neseznámil a účastníci tak na tato odkazovaná rozhodnutí nemohli adekvátně reagovat.
Městský soud proto v nyní napadeném rozhodnutí dovodil takto stanovený rozsah náhrady škody (újmy) z judikatury obecných soudů, na níž v řízení podrobně odkázal a svoje závěry podrobně vysvětlil, aby dostál pokynům kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Při stanovení výše náhrady škody (újmy) zejména zohlednil, že stěžovatel byl stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, tedy stěžovatelovo trestní řízení se netýkalo násilné trestné činnosti, která by v sociálním okolí stěžovatele byla z povahy věci vnímána více negativně, proto stěžovateli přiznané zadostiučinění ve srovnání s jím použitou referenční judikaturou částečně krátil.
Rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatelův případ nebyl - opět ve srovnání s referenční judikaturou - silně medializován a stěžovateli se poměrně rychle podařilo najít adekvátní zaměstnání s nadstandardním příjmem, kterého dosahoval před nezákonným trestním stíháním, byť v jiném oboru než v oboru bankovnictví (v této souvislosti městský soud uznal, že stěžovateli se patrně již nemusí podařit vrátit se do původního oboru). V řízení před obecnými soudy rovněž nebylo přehlédnuto, že trestní stíhání sice mělo značný negativní vliv na jeho rodinné zázemí, nicméně sama manželka stěžovatele se vyjádřila tak, že nyní se jim již daří dobře.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel v dovolání nespecifikoval žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání částečně odmítl rovněž jako ex lege nepřípustné, a to v rozsahu, pokud jím napadal výroky o nákladech řízení. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že podstata dovolací argumentace stěžovatele spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění by mohla založit přípustnost dovolání jedině tehdy, bylo-li by dovolateli přiznáno zadostiučinění zjevně nepřiměřené; to však podle Nejvyššího soudu není stěžovatelův případ. V dané souvislosti Nejvyšší soud odkázal rovněž na databázi vedenou Ministerstvem spravedlnosti, která je veřejnosti plně přístupná s tím, že na základě tam uvedené judikatury mají účastníci odškodňovacího řízení přehled o tom, jaká výše odškodnění je za konkrétní trestní stíhání přiměřená a která již nikoliv. Nejvyšší soud se tak nemohl ztotožnit ani s argumenty stěžovatele, že neměl k dispozici stejnou databázi rozhodnutí jako žalovaná nebo jako obecné soudy, když Nejvyšší soud připomněl, že stěžovatel v rámci řízení před obecnými soudy byl a je zastoupen advokátem, tzn. právním profesionálem.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že přiznané zadostiučinění za zásah do osobnostních práv a do jeho profesního života je zcela neadekvátní, když vůbec nezohledňuje rozsah psychické újmy, kterou si stěžovatel a jeho rodina v souvislosti s trestním stíháním vytrpěli (stěžovateli přiznané zadostiučinění tak nelze považovat za přijatelné). Nezohledňuje totiž osobní i společenskou a profesní likvidaci stěžovatele jako člověka, a to s ohledem na jeho životní postavení před zahájením trestního stíhání. Z tohoto hlediska pak explicitně nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelova argumentace nemohla založit přípustnost jeho dovolání. Pokud stěžovatel sám jemu způsobenou újmu vyčíslil kompenzací v rozsahu asi 9 000 000 Kč, když mu bylo ovšem přiznáno zadostiučinění toliko ve výši 105 000 Kč, pak se ve svém důsledku domáhal zadostiučinění necelých 10 000 Kč za jeden den trestního stíhání. Místo toho však bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění cca 116 Kč za každý den nezákonného trestního stíhání. Taková částka ale podle stěžovatele nemá hodnotu ani jednoho obědu a stěžovatel se proto řečnicky táže, zda podle Ústavního soudu existuje jakákoliv osoba, která by vyměnila 116 Kč za to, že bude 902 dní trestně stíhána. Stěžovatel konečně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 [ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] a připomíná, že výše přiznaného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (resp. za nesprávný úřední postup) nesmí opomínat svůj ústavní původ.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ke konkrétní argumentaci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv je ústavní stížnost poměrně obsáhlá, je koncipována velmi obecně a žádnou přesvědčivou a relevantní ústavněprávní argumentaci zpochybňující závěry obecných soudů nezahrnuje. To konstatování činí zdejší soud navzdory vědomí o negativním vlivu stěžovatelova trestního stíhání na jeho profesní a soukromý život. Stěžovatelova interpretace zadostiučinění tak, jak je zakotveno právě v zákoně č. 82/1998 Sb. [neboť právě tento zákon představuje provedení stěžovatelem zmiňovaného ústavního zakotvení náhrady škody (újmy) za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup v čl. 37 odst. 3 Listiny], je nicméně značně nepřiměřená. Zmíněné odškodnění totiž nelze chápat jako plnění, které se musí "vyplatit", má-li z ústavního hlediska obstát (srov. v této souvislosti zejména stěžovatelovu argumentaci, že neexistuje osoba, která by vyměnila jeden den trestního stíhání, bude-li jí následně poskytnuto zadostiučinění jen ve výši 116 Kč, když stěžovateli připadá jako adekvátní náhrada ve výši necelých 10 000 Kč denně za každý den trestního stíhání).
10. Uvedenému pojetí odškodnění, tak jak je stěžovatel prezentuje v ústavní stížnosti, lze ovšem podle Ústavního soudu oponovat i v tom smyslu, že odškodnění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nelze vnímat jako nějakou majetkovou "příležitost"; právě naopak totiž platí, že jakákoliv výše přiznaného zadostiučinění nemůže být dostatečná k tomu, aby mohla zvláště nemajetkovou újmu trestně stíhaného a jeho rodiny kompenzovat. Jedná se tak spíše o určitý společenský (politický) kompromis mezi tím, že je zcela neoddiskutovatelně nutné určitou formou nezákonně trestně stíhaného odškodnit, když na druhou stranu takto poskytnuté odškodnění musí být systémově udržitelné. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je přitom zjevné, že obecné soudy ve stěžovatelově případě velmi pečlivě hodnotily jednotlivá kritéria, která se vyvinula v rámci bohaté judikatury obecných soudů, a tato pak na stěžovatelův případ zcela konkrétně aplikovaly; zohlednily tedy zejména dopad trestního stíhání na stěžovatelův soukromý život, na jeho následnou možnost či schopnost vrátit se k nadstandardně placené práci, když také zohlednily povahu trestné činnosti stěžovateli kladené za vinu s ohledem na to, jak je obecně společensky vnímána.
11. Lze tak shrnout, že aby stěžovatelovo stížnostní žádání mohlo být úspěšné, musel být stěžovatel konkrétně vysvětlit a poukázat na jednotlivá pochybení, kterých se obecné soudy při aplikaci uvedených kritérií na stěžovatelův případ dopustily. To však stěžovatel v rámci ústavní stížnosti dostatečně nečiní, když si vystačí se zcela obecným konstatováním, že trestní stíhání pro něj a jeho rodinu představovalo nesmírnou psychickou zátěž a že ho v podstatě profesně a sociálně zničilo (když ovšem obecné soudy například vysvětlily, že ke stěžovatelově profesní likvidaci, tak jak to tvrdí, zjevně nedošlo, byť nezpochybnily, že stěžovatelovo uplatnění v oboru bankovnictví, kde byl původně zaměstnán, je velmi ztíženo).
12. Proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. jejich jednotlivé výroky) jsou ústavněprávně plně akceptovatelná a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu