Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Krejčí, advokátky, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2024 č. j. 41 A 43/2024-43, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Krajského úřadu Středočeského kraje, 2. SPD, Trikolora a PRO, 3. STAČILO! - SPOJENÁ LEVICE KSČM, ČSSD A ČSNS koalice Komunistické strany Čech a Moravy, ČSSD - České suverenity sociální demokracie a České strany národně sociální, 4. ANO 2011, 5. STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ a 6. SPOLU (ODS + TOP 09 + KDU-ČSL), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá ústavností řízení a rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátů 2. vedlejšího účastníka řízení do Zastupitelstva Středočeského kraje ve volbách konaných ve dnech 20. a 21. 9. 2024.
2. Stěžovatelka se podáním doručeným Krajskému soudu v Praze ("krajský soud") dne 27. 9. 2024 domáhala podle § 90 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, rozhodnutí o neplatnosti volby všech zvolených kandidátů a jejich případných náhradníků 2. vedlejšího účastníka řízení v krajských volbách do Zastupitelstva Středočeského kraje. Uváděla, že v rámci volební kampaně 2. vedlejšího účastníka řízení docházelo k propagaci nenávistných materiálů mj. prostřednictvím billboardů a letáků na veřejných prostranstvích. Zdůraznila, že kampaň vyvolávala mezi občany silný pocit strachu, xenofobie, homofobie, působila rasisticky a propagovala prvky násilí jako řešení problémů. Obsahovala i aspekty, které lze označit za typické pro nacistickou ideologii.
3. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelčin návrh zamítl s odůvodněním, že "namítaná nezákonnost volební kampaně [...] nepředstavuje takovou vadu volebního procesu, která by již ze své podstaty bez dalšího byla způsobilá zpochybnit výsledek voleb jakožto projev skutečné a svobodné vůle voličů."
4. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv, jakož i ústavních principů zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Předkládá identické námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Zdůrazňuje, že způsob, jakým 2. vedlejší účastník řízení vedl volební kampaň, je naprosto neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu, a především je maximálně nebezpečný a neodpovědný vůči občanům. Nesouhlasí s uplatněným algoritmem přezkumu voleb, protože podle jejího názoru v tomto konkrétním případě vedl k vyprázdnění práva občanů na soudní volební ochranu. Požadavek prokázání ovlivnění vůle voličů považuje za nesmyslný a objektivně nedosažitelný. Stěžovatelka podotýká, že zastupuje klienty v dalších devíti krajích se stejně formulovanou ústavní stížností. Závěrem svého návrhu kritizuje právní úpravu předvolební soudní ochrany.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka působí jako advokátka. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s posouzením jejího návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidátů 2. vedlejšího účastníka řízení do Zastupitelstva Středočeského kraje.
9. Ústavní soud ve vztahu k soudní kontrole voleb setrvale připomíná, že lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a v této roli se podílí na jejím ustavování cestou svobodných a demokratických voleb. Z článku 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období. S výjimkou nejzávažnějších pochybení v proceduře musí státní moc, reprezentovaná zde volebními soudy, zachovávat zdrženlivost ve své ingerenci a vyvarovat se aktivismu. Nelze pominout fakt, že v samotném institutu voleb se projevuje "samoočistný" efekt, tedy že se v pravidelných termínech opakují a již volby následující mohou přinést změnu a nápravu, o niž se postarají sami voliči (srov. nález ze dne 29. 3. 2011
sp. zn. Pl. ÚS 52/10
).
10. Pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení platí vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Jak správně uvedl krajský soud (srov. napadené usnesení, bod 21), zákonná úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení (tzv. absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle zásady přiměřenosti (srov. nález ze dne 26. 1. 2005
sp. zn. Pl. ÚS 73/04
). Úprava soudního přezkumu voleb je přitom založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru, nebo alespoň možné příčinné souvislosti (srov. nález ze dne 10. 2. 2015
sp. zn. III. ÚS 3673/14
; srov. napadené usnesení,
body 15-16).
11. V posuzované věci stěžovatelka napadala způsob vedení volební kampaně koalicí hnutí SPD a stran Trikolora a PRO, který považovala za rasistický, vyvolávající strach a xenofobii a odporující základním principům demokratického právního státu. Ačkoli Ústavní soud rozumí pohoršení a znepokojení stěžovatelky nad směřováním české politické a volební kultury, z citovaných principů soudního přezkumu voleb je zřejmé, že namítaná porušení právních, a především etických a morálních norem, nepředstavují vadu volebního procesu, kterou by bylo možné napravit cestou volebního soudnictví. Přistoupil-li by Ústavní soud na argumentaci stěžovatelky, a upustil od požadavku příčinné souvislosti mezi vadou volebního procesu a výsledkem voleb, dal by tím prostor k možnému budoucímu maření volebního procesu ze strany kandidujících subjektů. Stěžovatelka ve svém návrhu na vyslovení neplatnosti volby zvolených kandidátů 2. vedlejšího účastníka řízení neprokázala, resp. v podstatě ani netvrdila, dostatečnou souvislost mezi zvolením konkrétních kandidátů a namítanou vadou volební kampaně, která by mohla vést při zachování zásad přiměřenosti a zdrženlivosti k vyslovení neplatnosti volby těchto kandidátů.
12. Jak konstantně v souladu s výše zmiňovanou zásadou zdrženlivosti volebních soudů upozorňuje Nejvyšší správní soud (srov. krajským soudem citované usnesení ze dne 15. 2. 2018 č. j. Vol 16/2018-33), součástí volební kampaně jsou často zjednodušující, zkratkovitá či expresivní vyjádření. To, že se volební subjekt rozhodne získat hlasy vyvoláváním strachu a působením na nejnižší pudy voličů, je z morálního i společenského hlediska jistě zavrženíhodné, jak je však uvedeno výše, samo o sobě nemůže vést k vyslovení neplatnosti volby. Je především na protikandidátech a občanské veřejnosti, aby se dokázali s kontroverzními názory vypořádat a komunikovat voličům své vlastní postoje. Ústavní soud podobně ve svém nálezu ze dne 26. 1. 2005
sp. zn. Pl. ÚS 73/04
konstatoval, že v průběhu volební kampaně jsou voličům často velmi emocionální a vyostřenou formou předkládány argumenty, které mají ovlivnit jejich volební chování a rozhodnutí, koho budou volit. Smyslem volební kampaně v pluralitní demokracii však je nepochybně také to, aby byly posouzeny i ty nejkontroverznější otázky programu politických stran a kandidátů obecně, tak i jejich osobních vlastností a způsobilosti zastávat volenou veřejnou funkci. Jen v takovém případě budou moci voliči rozhodovat se znalostí věci a jen tak může být naplněna ústavní zásada, podle které je lid zdrojem veškeré státní moci. Pokud volební zákon hovoří o požadavku čestného a poctivého vedení volební kampaně, má tím na mysli to, co se dříve označovalo jako čistota voleb (srov. § 56 odst. 1 zákona č. 75/1919 Sb., kterým vydává se řád volení v obcích republiky Československé). Nelze však tyto pojmy vykládat z hlediska soukromého práva, neboť jde o jejich použití v podmínkách volební kampaně, která není ničím jiným než bojem o hlasy voličů. Jeho negativní projevy lze regulovat, nelze je však zákonem vyloučit. Má-li stěžovatelka za to, že podobná vyjádření nemají mít místo ve veřejném prostoru, či že dokonce hraničí s nacistickou ideologií, lze je napadnout jinými právními prostředky, ať již cestu civilněprávní nebo prostředky správního či trestního práva (§ 356 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Na posledně uvedenou možnost ostatně stěžovatelku upozornil již krajský soud (srov. napadené usnesení, bod 25).
13. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že výklad a aplikace podústavního práva provedené krajským soudem v nyní posuzované věci neporušují základní práva stěžovatelky, resp. neodporují ústavně garantovaným principům, jichž se stěžovatelka ve svém návrhu dovolává. Pro Ústavní soud je podstatné, že krajský soud stěžovatelce dostatečně vysvětlil, proč byl nucen její návrh na vyslovení neplatnosti voleb kandidátů do Zastupitelstva Středočeského kraje zamítnout. Stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jak se namítaná nezákonnost volební kampaně 2. vedlejšího účastníka řízení měla promítnout do výsledku voleb. Závěry krajského soudu jsou souladné s volební judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, na niž je v napadeném rozhodnutí bohatě odkazováno.
14. K naznačené protiústavnosti absence jiných právních nástrojů k ochraně volebního procesu Ústavní soud uvádí, že může plnit pouze roli tzv. negativního zákonodárce, přičemž protiústavnost nečinnosti zákonodárce lze vyslovit pouze ve zcela mimořádných případech (srov. nález ze dne 28. 2. 2006
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
). Toho si je vědoma i sama stěžovatelka, která Ústavní soud v tomto ohledu žádá pouze o to, aby z titulu své autority opětovně vyzval zákonodárce k zavedení předvolební soudní ochrany jako účinného prostředku ochrany demokratických principů státu. V tomto kontextu lze souhlasit s tím, že česká právní úprava pravidel vedení volební kampaně je kusá, umožňující pouze zásah v podobě zneplatnění voleb či volby kandidáta, což je však ve většině případů vzhledem k jeho závažnosti nástroj použitelný zcela výjimečně.
15. Ústavní soud oceňuje aktivní občanské postoje a zájem o veřejné záležitosti vycházející z hodnot, které setrvale zdůrazňuje ve své judikatuře. Považuje za důležité všechny snahy kultivovat volební kampaň tak, aby zachovávala elementární slušnost a respektovala lidskou důstojnost. Jeho možnosti jsou v nyní posuzované věci obdobně limitované jako možnosti volebního soudu, v jehož rozhodnutí Ústavní soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu