Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Kateřiny Šůsové, 2) Stanislavy Šůsové a 3) Františka Šůse a 4) Františka Šůse, zastoupených Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2024, č. j. 5 As 51/2024-39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2024, č. j. 17 A 119/2023-108, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V prostorech soukromého klubu byly na podnět spotřebitele ohledně podávání závadného alkoholu provedeny dvě kontroly. V obou případech byli na místě přítomní i stěžovatelé, které kontrolující v obou případech požádali o součinnost k výkonu kontroly. Tu jim však podle správních orgánů neposkytli, za což jim byly ve správním řízení uloženy pokuty v rozmezí od 10 000 Kč do 40 000 Kč.
2. Stěžovatelé se svou argumentací neuspěli ani před správními soudy. Městský soud zamítl jejich žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost. Stěžovatelé nyní podali proti rozhodnutím těchto soudů ústavní stížnost.
3. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Tento závěr opírají o následující argumenty: a) Skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a protokol o kontrole byl nepřípustně použit jako jediný důkazní prostředek, ačkoli stěžovatelé poukazovali na jeho rozpory a zpochybňovali jeho pravdivost. b) Soudy nevyhověly návrhu na výslech kontrolujících osob.
Požadavek Nejvyššího správního soudu, aby stěžovatelé přiřadili tento návrh ke konkrétním skutkovým tvrzením, je přepjatý formalismus. Pokud by stěžovatelé uvedli, k čemu mají kontrolující vypovídat, mohli by se na svou výpověď připravit. Z obsahu vyjádření stěžovatelů z 22. 10. 2018 je zřejmé, k čemu měli kontrolující vypovídat. c) Stěžovatelé nebyli ve správním řízení vyslechnuti. d) Kamerový záznam ze dne 2. 11. 2017 nemůže svědčit o průběhu kontroly dne 25. 10. 2017, jak se soudy snažily dovodit.
Nejvyšší správní soud neuvedl, jaké konkrétní jednání tento záznam prokazuje a jak z něj dovozuje vinu stěžovatelů. e) Napadená rozhodnutí jsou zčásti nepřezkoumatelná, protože neodůvodňují, proč jsou stěžovatelé považováni za povinné osoby [viz § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu]. Stěžovatelé byli na místě pouze jako vlastníci části prostor a při druhé kontrole byl navíc přítomen i kontrolovaný. Pokud byl na místě kontrolovaný, který výzvu kontrolujícího splnit mohl, ale nechtěl, nelze požadovat splnění totožné výzvy po stěžovatelích a trestat je za její nesplnění.
Některé úkony (například zpřístupnění prostor) stěžovatelé nebyli oprávněni splnit a kontrolující je mohl provést jinak (například pomocí zámečníka). f) Soudy porušily zásadu presumpce neviny, protože na stěžovatele od počátku řízení nahlížely jako na vinné a odmítaly jejich důkazních návrhy. Soudy kladly čtvrtému stěžovateli za vinu, že při kontrole úmyslně vypnul pojistky, což však nijak neprokázaly. Namísto toho po stěžovateli požadovaly, aby prokázal svou nevinu. Přijetí tohoto postupu by vytvořilo nebezpečnou a protiústavní praxi.
Stěžovatel se navíc snažil vypnutí pojistek vysvětlit, ale jeho vysvětlení byla označena za nevěrohodná a nebyla jim věnována pozornost. g) Oba obecné soudy jsou vůči stěžovatelům a jejich dříve provozované činnosti předpojaté, což způsobilo jejich protiústavní postup. h) Stěžovatelům byly uloženy nepřiměřeně vysoké pokuty, které citelně zasahují do jejich majetkové sféry. K uložení takto vysokých pokut nebyly splněny zákonné podmínky, protože nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a majetkové poměry stěžovatelů.
I kdyby byla zpochybněna jen část skutkového stavu, bylo by třeba zrušit celá rozhodnutí, neboť již uložené pokuty nemohou být adekvátní ke zbytku jednání.
4. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že stěžovatelé spáchali přestupek neposkytnutí součinnosti kontrolující osobě, a zda jim byly uloženy pokuty v přiměřené výši.
5. Posouzení toho, zda určitá osoba spáchala přestupek a jak vysoká pokuta jí za to má být uložena, je zejména otázkou zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tato úloha přitom náleží především správním orgánům a obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu.
6. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jejich ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila.
7. Naprostou většinu námitek uvedených v ústavní stížnosti stěžovatelé uplatnili již před obecnými soudy (viz body 7 až 13 rozhodnutí městského soudu a body 15 až 30 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Obecné soudy se jimi v napadených rozhodnutích řádně zabývaly, srozumitelně na ně reagovaly a nedopustily se žádného protiústavního pochybení. Ústavní soud se proto k argumentaci stěžovatelů vyjadřuje jen stručně a s odkazem na napadená rozhodnutí.
8. Ústavní soud odmítá námitku, že obecné soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a že byl protokol o kontrole nepřípustně použit jako jediný důkaz [námitka a)]. Soudy se při rozhodování opřely o tento protokol zejména proto, že podle nich jednoznačně, určitě a podrobně popisuje průběh kontroly, obsah výzev k součinnosti, adresáty těchto výzev i jejich jednání. Stěžovatelé podle soudů nepředložili odlišnou verzi událostí, která by byla podepřená důkazy a která by obsah protokolu vyvrátila nebo aspoň vážně zpochybnila.
S dílčími námitkami proti protokolu se soudy řádně vypořádaly a jejich závěr o dostatečném zjištění skutkového stavu Ústavní soud považuje za uspokojivý (viz body 38 až 42 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 31 až 35 rozhodnutí městského soudu). I kdyby byl protokol jediným důkazem svědčícím o spáchání přestupku (což Nejvyšší správní soud v bodech 37 a 43 svého rozhodnutí popřel), samo o sobě by to ani v kontextu tohoto případu protiústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobilo.
9. Neprovedení výslechu kontrolujících osob nebylo protiústavní [námitka b)]. Obecné soudy nevyhověly návrhu na provedení tohoto důkazu zejména proto, že se s ním náležitě vypořádal již správní orgán a že stěžovatelé neuvedli, co konkrétního by měl výslech prokázat (viz bod 41 až 43 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 38 až 39 rozhodnutí městského soudu). Ústavní soud konstatuje, že tato informace nevyplývá ani ze stěžovateli zmiňovaných vyjádření. Požadavek uvést, jaké tvrzení by měl výslech prokázat, přitom nelze označit za "přepjatý formalismus soudu mající za cíl pouze zmařit právo stěžovatelů na spravedlivý proces" (jak uvádí stěžovatelé), ale za jejich zákonnou povinnost, jejíž splnění umožní soudu posoudit, zda je na místě důkaz provést či nikoli, a neprodlužovat tak řízení prováděním důkazů, které jsou irelevantní, nezpůsobilé či nadbytečné [viz § 71 odst. 1 písm. e) a § 52 odst. 1 soudního řádu správního].
10. Protiústavní nebylo ani neprovedení výslechu stěžovatelů ve správním řízení [námitka c)]. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé provedení těchto výslechů nikdy nenavrhli (viz bod 4 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 8 rozhodnutí městského soudu). Tento závěr stěžovatelé nijak nezpochybňují. Za těchto okolností lze neprovedení jejich výslechu stěží považovat za protiústavní.
11. Z žádné části napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se soudy snažily dovodit průběh kontroly ze dne 25. 10. 2017 z kamerového záznamu ze dne 2. 11. 2017 [námitka d)]. Na žádnou pasáž, která by tento závěr podporovala, ostatně nepoukazují ani sami stěžovatelé (viz pátý odstavec na straně 4 ústavní stížnosti). Soudy v napadených rozhodnutích uvedly pouze to, že kamerový záznam ze dne 2. 11. 2017 odpovídá části kontrolního protokolu týkající se kontroly dne 2. 11. 2017 (viz bod 36 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 33 rozhodnutí městského soudu). Vztahem zmíněného kamerového záznamu a průběhu kontroly ze dne 25. 10. 2017 se soudy nezabývaly.
12. Závěr, že stěžovatelé mají postavení povinných osob ve smyslu kontrolního řádu, obecné soudy podložily řadou konkrétních a relevantních skutečností [námitka e)]. Soudy poukázaly zejména na to, že stěžovatelé byli v prostorech užívaných kontrolovaným, že se pohybovali za barem a v zázemí, nebo že se kontroly aktivně účastnili a zástupkyně kontrolovaného proti tomu nic nenamítala. Ve svých rozhodnutích poté podrobně, srozumitelně a s odkazem na zákonná ustanovení a soudní rozhodnutí doložily, že tyto a další okolnosti ke statusu povinné osoby plně postačují (viz body 46 až 50 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 46 rozhodnutí městského soudu). Zmíněné skutkové okolnosti ani obecná právní východiska napadených rozhodnutí stěžovatelé nijak konkrétně nezpochybňují.
13. Obecné soudy neporušily zásadu presumpce neviny [námitka f)]. Z napadených rozhodnutí nelze seznat, že by na stěžovatele nahlížely od počátku řízení jako na vinné. Jejich zamítavá rozhodnutí nejsou založená na tom, že stěžovatelé neprokázali svou nevinu, ale na tom, že správní orgán prokázal stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že je jeho právní posouzení správné (viz zejména bod 41 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 38 rozhodnutí městského soudu). Důvody, proč obecné soudy nepovažovaly stěžovatelovo vysvětlení týkající se vypnutí pojistek za věrohodné, ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily (viz body 44 až 45 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 36 rozhodnutí městského soudu).
14. Ústavní soud nedospěl k závěru, že obecné soudy byly vůči stěžovatelům předpojaté [námitka g)]. Nejenže stěžovatelé tuto námitku podle obsahu napadených rozhodnutí nevznesly před obecnými soudy, ale z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, která by podle Ústavního soudu vytvářela důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců, kteří ve věci rozhodovali.
15. Obecné soudy nepochybily ani při posouzení výše uložených pokut [námitka h)]. Stěžovatelé během správního ani soudního řízení ke svým osobním a majetkovým poměrům nic neuvedli, obsah správního spisu o jejich poměrech nevypovídá a uložené pokuty nejsou likvidační (viz body 47 až 48 rozhodnutí městského soudu). Tyto skutečnosti stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybnili. Závěr, že i v řízeních zahájených z úřední povinnosti jsou účastníci řízení do značné míry odpovědní za zjištění jejich osobních a majetkových poměrů, přitom Ústavní soud neshledal protiústavním (shodně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 609/21 , bod 27).
16. Závěry napadených rozhodnutí jsou nejen ústavně souladné, ale i pečlivě a srozumitelně odůvodněné. Stěžovatelé navíc na odůvodnění napadených rozhodnutí většinou blíže nereagovali a namísto toho spíše opakovali již dříve vznesené námitky. Ústavní soud proto až na výjimky neměl důvod k závěrům napadených rozhodnutí cokoli dodávat.
17. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů, a jejich ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu