Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022 č. j. 15 Co 231/2022-85 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 15 Co 231/2022-95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel se ústavní stížností dále domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 275/2021 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 17 C 275/2021-26 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 24 690 Kč s příslušenstvím z titulu stěžovatelem nezaplaceného příspěvku za nepojištěné vozidlo. Stěžovatel příspěvek za nepojištěné vozidlo nezaplatil, ač byl k tomu vyzván výzvami ze dne 22. 4. 2020, 28. 8. 2020 a ze dne 29. 10. 2020, dále upomínkami o úhradu nedoplatku příspěvku a předžalobní výzvou.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho procesním postupem i právním posouzením věci.
4. Stěžovatel podle svých slov podal ústavní stížnost proto, že novela zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), kterou byla zavedena povinnost provozovatele motorového vozidla hradit příspěvek do garančního fondu, je v rozporu s Ústavou, Listinou, právem Evropského společenství, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i se základními zásadami formální logiky a demokratického právního státu. Novela zákona, která byla přijata pouze těsnou většinou hlasů poslanců, je založena na principu klientelismu a korupce, protože vědomě zavádí nezákonné povinnosti, aby mohly politické strany parazitovat na nezákonně vybraných částkách - jde o dlouhodobě zažitý systém parazitování na veřejnými rozpočty financovaných službách, které mají kriminální pozadí a jež systematicky orgány činné v trestním řízení tolerují či přehlíží. Vzhledem k tomu, že Česká kancelář pojistitelů tají číslo svého bankovního účtu, na kterém jsou přisouzené finanční prostředky soustřeďovány, má stěžovatel za to, že se jedná o systém legalizace výnosů z této činnosti prostřednictvím advokátních účtů. Zákon č. 168/1999 Sb. je taktéž v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, jež ukládá členským státům povinnost zřídit fond, do kterého budou přispívat pojišťovny, tedy rozhodně nikoli subjekty nepodnikající v oboru pojištění motorových vozidel, a ze kterého budou hrazena pojistná plnění z pojistných událostí způsobených neznámým či nepojištěným škůdcem. Český stát v rozporu s touto směrnicí přenáší podnikatelské riziko z pojišťovacích společností na údajné vlastníky či provozovatele motorových vozidel, kteří nemají uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.
5. Stěžovatel dále uvádí, že mu soudy odpírají procesní práva, je orgány státu systematicky dlouhodobě perzekvován, a to jak v profesním, tak rodinném a osobním životě (což v ústavní stížnosti obsáhle rozvádí). Stěžovatel podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, kterou však tuzemský soud odmítl předložit k projednání s nepravdivým odůvodněním, že stížnost stěžovatel nepodal na oficiálním tiskopise a nedoložil poslední rozhodnutí (které však Ústavní soud stěžovateli odmítl zaslat s tím, že by mohla být zpochybněna právní moc rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v minulosti odmítl ústavní stížnost stěžovatele s odůvodněním, že je nedůvodná, protože stěžovatel podává ústavní stížnosti opakovaně, předpokládá stěžovatel, že jeho věc bude řešit v konečné fázi Evropský soud pro lidská práva.
6. Ve věci samé stěžovatel namítá, že městský soud přiznal žalovaný nárok vedlejší účastnici přesto, že je prekludován. Podle § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. nárok na příspěvek zaniká, pokud vedlejší účastnice do 1 roku ode dne vzniku povinnosti zaplatit příspěvek neodešle osobě povinné výzvu k zaplacení příspěvku, vedlejší účastnice však nedoložila odeslání výzvy k zaplacení příspěvku, založila pouze fotokopie výzev bez podacího lístku či doručenky nebo jiného dokladu o odeslání, a to na adresu trvalého pobytu stěžovatele, nikoli však na adresu, na které bylo vozidlo v rozhodné době registrováno. Stěžovatel zdůrazňuje, že 31. 1. 2019 předmětný automobil prodal jako nepojízdný na náhradní díly obchodní společnosti Balance idea spol. s r.o., která se jako kupující výslovně zavázala vozidlo převést na sebe v evidenci motorových vozidel a vzala na vědomí, že po podpisu kupní smlouvy nebude stěžovatel hradit zákonné pojištění vozidla. Zákon č. 168/1999 Sb. ve spojení s judikaturou Ústavního soudu však v rozporu s pravidly formální logiky a základními zásadami právního státu ukládá údajnému provozovateli či vlastníku motorového vozidla dokazovat, že vozidlo neprovozoval či neponechal na pozemní komunikaci, takovou negativní skutečnost však podle stěžovatele prokázat jednoznačně nelze.
7. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že obvodní soud neodůvodnil výrok o nákladech řízení, konkrétně proč vedlejší účastnici přiznal odměnu právního zastoupení podle advokátního tarifu v plné výši, přestože se jedná o formulářový spor, kdy právní zástupce zastupuje vedlejší účastnici opakovaně ve standardizovaných úkonech, a kdy lze předpokládat, že vedlejší účastnice disponuje dostatečným aparátem zaměstnanců, kteří mohli vymáhání pohledávky zajistit v zaměstnaneckém poměru.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že uvedeným požadavkům napadený rozsudek dostál.
11. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku vyšel ze znění § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., podle kterého vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit vedlejší účastnici příspěvek za každý den porušení povinnosti, a ze skutečnosti, že vozidlo stěžovatele bylo nepojištěno od 1. 6. 2019 do 31. 5. 2020. Na základě výše příspěvku stanovené v § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., obvodní soud dospěl k závěru o oprávněnosti žalované částky (spolu s náklady spojenými s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek). Splatnost příspěvku a nákladů na uplatnění nastala v souladu s § 4 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. ve lhůtě 60 dnů od doručení výzvy k zaplacení příspěvku, splatnost nákladů na upomínání a vymáhání nastala na základě výzvy k úhradě příspěvku.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, aby uvedené závěry, s nimiž se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i městský soud, z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, nenesou známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. To platí i pro závěry obecných soudů týkající se promlčení žalovaného nároku, kdy bylo obvodním soudem řádně odůvodněno, že tříletá promlčecí lhůta počala běžet vedlejší účastnici za první žalované období dne 23. 6. 2020 (60 dnů po doručení výzvy k úhradě dne 23. 4. 2020), za další žalovaná období ještě později. Byla-li tedy žaloba podána u soudu dne 15. 8. 2021, uplatnila vedlejší účastnice své právo včas.
13. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem také v tom, že nárok vedlejší účastnice nebyl prekludován. Postavil-li stěžovatel svou argumentaci na tom, že výzvy zasílané mu vedlejší účastnicí podle § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb., s jejichž absencí spojuje toto ustanovení zánik povinnosti zaplatit příspěvek, byly nesprávně doručovány na adresu jeho trvalého pobytu, nikoli na adresu, na které bylo vozidlo v rozhodné době registrováno, nelze než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž městský soud ústavně konstatoval, že vedlejší účastnice nepochybila, když doručovala stěžovateli na adresu, kterou má uvedenu v Centrální evidenci obyvatel.
Městský soud se také řádně vypořádal s námitkou stěžovatele, že již nebyl vlastníkem předmětného vozidla, kterou poprvé uvedl až doplnění odvolání, nikoli v odporu podaném proti rozsudku obvodního soudu. S ohledem na zásadu subsidiarity se touto námitkou nemůže zabývat ani Ústavní soud. To platí i pro námitku týkající se nákladů řízení před obvodním soudem, kterou stěžovatel neuplatnil v odvolání, nýbrž až v ústavní stížnosti.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že byl postupem městského soudu zbaven práva na projednání věci v jeho přítomnosti, když nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání, Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že městský soud zaslal stěžovateli dne 28. 6. 2022 předvolání k jednání před odvolacím soudem na den 20. 9. 2022 v 9.30 hod. Stěžovatel podáním ze dne 15. 9. 2022 požádal o odročení tohoto jednání s odůvodněním, že předešlého dne byl v kontaktu s klientkou, která byla pozitivně testována na Covid-19, a komerční antigenní test, který zakoupil, zobrazil u něho pozitivní výsledek, stěžovatel tedy musel vyhledat lékaře, aby mu vystavil žádanku na PCR test na Covid-19.
15. Ze zvukového záznamu z jednání konaného dne 20. 9. 2022, se kterým se Ústavní soud seznámil, vyplývá, že městský soud při jednání konstatoval, že bude jednat v nepřítomnosti stěžovatele postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru o neopodstatněnosti omluvy a žádosti o odročení, které stěžovatel ničím nedoložil.
16. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. platí, že nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Ústavní soud při výkladu § 101 odst. 3 o. s. ř. setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout (srovnej např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2501/17 bod 8, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Přehlédnout konečně nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročovat nařízená jednání není pravidlem, nýbrž výjimkou z obecného principu, že soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání [srov. nález ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17
(N 172/86 SbNU 773), bod 17]. Důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení je třeba posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3366/21 ).
17. V nyní posuzované věci městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že omluvu a žádost o odročení jednání posoudil jako nedůvodné, neboť v současné době není třeba vyhledat lékaře, aby vystavil žádanku na PCR test na COVID-19, nýbrž tuto žádanku lze si zajistit telefonicky, případně nechat si tento test provést na své náklady.
18. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Stěžovatel žádal dne 15. 9. 2022 o odročení jednání konaného dne 20. 9. 2022, nedoložil přitom žádný důvod, proč by se jednání tohoto dne nemohl zúčastnit, když jediným důvodem bylo tvrzení, že musí vyhledat lékaře za účelem vystavení žádanky na PCR test na Covid 19. Z obsahu spisu však nevyplývá, zda a kdy se stěžovatel k lékaři dostavil, ani jaké byly výsledky PCR testu. Městský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, projednal-li věc a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
19. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí či polemika nad textem zákona č. 168/1999 Sb., založená navíc na smyšlenkách a nesouhlasu s obsahem dotčené právní úpravy, však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
20. Žádá-li stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud konstatoval, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny", není k rozhodnutí o takovém návrhu Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2394/12 ).
21. Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu