Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Milana Novotného a 2) Zdeňky Novotné, zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 2023, č. j. 75 EXE 2023/2023-16, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou určení nákladů oprávněného v exekučním řízení podle § 87 odst. 2 exekučního řádu.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") stěžovaným usnesením rozhodl o námitkách stěžovatelů (coby oprávněných) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem, Mgr. J. Benešem, pod č. j. 191 EX 1013/23-23. Tímto příkazem soudní exekutor podle § 88 odst. 1 exekučního řádu určil, že náklady exekuce (náklady soudního exekutora) činí 9 528,80 Kč a náklady oprávněných činí 400 Kč.
3. Stěžovatelé namítali nesprávné a nepřezkoumatelné určení tarifní hodnoty pro určení náhrady nákladů ve smyslu § 87 odst. 2 exekučního řádu.
4. Okresní soud příkaz soudního exekutora potvrdil. Vysvětlil, že úvaha soudního exekutora týkající se výkladu § 8 odst. 1 advokátního tarifu (použitelného pro účely určení náhrady nákladů oprávněných) je správná, neboť za tarifní hodnotu se považuje pouze peněžité plnění (základ pohledávky či jistina), a tedy se nepřihlíží k příslušenství (není-li výjimečně požadováno jako samostatný nárok, což se v nyní posuzované věci nestalo). Okresní soud nepřihlížel ani k nákladům nalézacího řízení. Následně uzavřel, že "pokud tarifní hodnota skutečně nepřesáhla 50 000 Kč, což nepřesáhla, je celkový výpočet nákladů oprávněného správný, byť uváděná "tarifní hodnota 810 Kč" skutečně z ničeho nevyplývá a jedná se zjevně o chybu v psaní."
5. Stěžovatelé se závěry okresního soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž se dovolávají porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předkládají přitom shodné námitky, které uplatnili již v průběhu předchozího řízení, tj. v jimi podaných námitkách proti příkazu soudního exekutora.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Již z výše provedené rekapitulace stížnostních námitek se podává, že jejich podstatou je nesouhlas s výkladem podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře nicméně s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodování orgánů veřejné moci (obecných soudů) ustáleně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů. O případném zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen tehdy, bylo-li by rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z konstantní judikatury Ústavního soudu. Takové nedostatky ovšem zdejší soud v případě stěžovatelů nezjistil.
8. Ústavní soud současně připomíná svůj obecně zdrženlivý přístup k újmám u tzv. věcí bagatelních, což je právě případ nyní posuzované věci, jelikož spornou je zde částka ve výši 9 928,80 Kč.
9. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je totiž v případech bagatelních věcí důvodnost ústavní stížnosti v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu jsou tedy ústavní stížnosti v bagatelních věcech obecně zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti.
10. Právě naznačená zdrženlivost Ústavního soudu se nadto uplatní o to více, je-li - stejně jako v této věci - sporná toliko otázka náhrady nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4101/19 ze dne 14. 1. 2020). Otázkou náhrady nákladů řízení, včetně problematiky spojené s náklady exekučního řízení, se Ústavní soud zabýval opakovaně a postačí tudíž připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně.
Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí zjevně nemá.
11. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Okresní soud totiž srozumitelně vysvětlil, proč potvrdil závěry soudního exekutora týkající se určení náhrady nákladů exekučního řízení. Náklady oprávněných stěžovatelů sestávaly z odměny za jejich zastupování advokátem a náhrady jeho hotových výdajů. Při určení výše těchto nákladů okresní soud správně postupoval podle advokátního tarifu, který v § 14b odst. 2 stanoví, že ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů.
Advokátní tarif dále v těchto věcech stanoví rovněž paušální částku náhrady hotových výdajů, jež činí 100 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 14b odst. 5). Okresní soud vzal v nyní posuzovaném případě v potaz, že se stěžovatelé domáhali peněžitého plnění právě ve výši 50 000 Kč, a tudíž jim přisoudil náklady ve výši 400 Kč (sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby a dvou paušálů).
12. Namítají-li stěžovatelé, že tarifní hodnota měla zahrnovat rovněž příslušenství pohledávky, Ústavní soud ve shodě s okresním soudem uvádí, že jejich názor není přesný. Stěžovatelé totiž přehlížejí zákonnou dikci § 8 odst. 1 věty druhé advokátního tarifu, jenž uvádí, že při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok (což se v případě stěžovatelů nestalo). Je-li základem odměny advokáta tarifní hodnota, jakožto peněžité plnění v době započetí úkonu, je rovněž logické, že okresní soud přihlížel toliko k peněžitému plnění (jistině) požadovanému v nalézacím řízení a nezohlednil náklady tohoto řízení, jež stěžovatelé následně vymáhali exekučně.
13. Pro Ústavní soud je podstatné, že výklad podústavního práva podaný okresním soudem je zcela zjevně "možný" a že napadené rozhodnutí je dostatečně, byť stručně, odůvodněné, což tedy znamená, že je z něj jasně patrné, jakými úvahami se okresní soud řídil při nalézání odpovědi na otázku tvořící předmět nyní posuzovaného řízení.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu