Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 30 Cdo 952/2016-268, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. července 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. května 2015 č. j. 7 C 219/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní korporace KLAS, opravárensko výrobní družstvo Kroměříž, sídlem Kaplanova 1763, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádal o zrušení rozhodnutí obecných soudů specifikovaných v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
2. Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 219/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhá, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit mu nemajetkovou újmu ve výši 8 000 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 7 C 219/2014-57 mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 90% a byl mu ustanoven právní zástupce. Proti výroku o osvobození podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29.
10. 2014 č. j. 59 Co 484/2014-71 napadený výrok potvrdil. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním a poté podal návrh na přerušení řízení (podáním ze dne 7. 5. 2015) a návrh na určení lhůty k provedení úkonu (podáním ze dne 14. 5. 2015). Usnesením ze dne 19. 5. 2015 č. j. 7 C 219/2014-146 okresní soud stěžovatelův návrh na přerušení řízení zamítl (výrok I.), dovolací řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), neboť neshledal splnění podmínek pro přerušení řízení a stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ve výši 200 Kč za podané dovolání (v odůvodnění též připomenul, že stěžovateli byl ustanoven právní zástupce ex offo, jeho ustanovení nadále trvá, a že stěžovatel nedokáže správně aplikovat jednotlivá ustanovení zákona a toto jeho nepochopení má pak za následek zahlcování vedeného spisu právně irelevantními podáními).
Proti výroku I. podal stěžovatel námitky a proti výrokům II. a III. podal odvolání, právní zástupce posléze rozšířil odvolání i na výrok I. Krajský soud usnesením ze dne 14. 7. 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 potvrdil výrok o zastavení dovolacího řízení a výrok o náhradě nákladů řízení zrušil. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které sám sepsal s tím, že bude doplněno "skrze posléze ustanoveného advokáta" a klasifikoval ho jako tzv. blanketní. Současně požádal o ustanovení advokáta a o osvobození od soudního poplatku.
Usnesením ze dne 16. 9. 2015 č. j. 7 C 219/2014-207 okresní soud obě žádosti zamítl a také toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním; krajský soud usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 59 Co 409/2015-240 prvostupňové usnesení potvrdil. Poté okresní soud usnesením ze dne 30. 11. 2015 č. j. 7 C 219/2014-243 zastavil dovolací řízení proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 a zastavil i řízení ve věci samé; obojí pro nezaplacení soudních poplatků. V odvolací lhůtě stěžovatel podal prostřednictvím určeného právního zástupce odvolání a soudní poplatek za dovolání uhradil, a proto okresní soud výrok o zastavení dovolacího řízení zrušil.
Usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 952/2016-268, 30 Cdo 953/2016, Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 odmítl.
V odůvodnění připomenul, že stěžovatel podal dovolání s tím, že bude posléze doplněno, že však z obsahu spisu vyplývá, že tento slib nebyl naplněn. V další části odůvodnění Nejvyšší soud popsal předpoklady přípustnosti dovolání a uzavřel, že obsah stěžovatelova dovolání v blanketní formě jim nevyhovuje, zejména neobsahuje údaje o konkrétním důvodu, pro který by dovolání mělo být přípustné; poté uvedl, že stěžovatel je zastoupen zástupcem z řad advokátů a že zákonná lhůta k případnému doplnění tohoto dovolání již uplynula.
3. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu postup při odmítnutí dovolání, jež podle jeho názoru obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, mělo být proto podrobeno věcnému přezkumu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a sp. zn. II ÚS 3876/13 o přílišném formalismu při posuzování podmínek přípustnosti dovolání. Dále upozorňuje na pochybení okresního soudu, který mu vyměřil soudní poplatek, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1031/2014.
4. Pro případ, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta, žádal stěžovatel přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. S ohledem na předmět řízení vymezený petitem ústavní stížnosti je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (bod 8.) a ve vztahu k usnesením okresního soudu a krajského soudu (body 9. a 10.).
7. Jak vyplývá ze spisu okresního soudu, stěžovatel podal dovolání, které sám zpracoval, označil ho za tzv. blanketní a přislíbil jeho doplnění (č. l. 175). Okresní soud ho, spolu s dalšími podáními, zaslal právnímu zástupci stěžovatele; dovolání však doplněno nebylo.
8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání (viz bod 7.) vyplývá, že jeho podání trpí vadami, pro které ho Nejvyšší soud důvodně odmítl. Přesvědčení stěžovatele o tom, že jeho dovolání obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (bod II.2 ústavní stížnosti), je v rozporu s obsahem dovolání. V tomto směru přetrvává stav, který Ústavní soud vyhodnotil již v odůvodnění usnesení ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1330/15
: "Z procesního postupu stěžovatele je zřejmé, že byť mu byl rozhodnutím okresního soudu v řízení o jím podané žalobě na zaplacení nemajetkové újmy k ochraně jeho procesních práv určen advokát, sám podniká v předmětném řízení ke své újmě řadu procesních úkonů, které jsou chaotické, neuvážené a ve svém důsledku pro stěžovatele i kontraproduktivní."
9. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu.
10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k tomuto rozhodnutí o ústavní stížnosti již nepřicházelo v úvahu rozhodování o žádosti nahradit stěžovateli náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu