Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) AVIM PRAHA s. r. o., se sídlem Sokolovská 352/23, Praha 8, a 2) HABEAS CORPUS, spolek, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2022, č. j. 26 Cdo 1471/2022-921, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 218/2021-634, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2022, č. j. 26 Cdo 1469/2022-919, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, č. j. 12 Co 218/2021-580, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2021, č. j. 25 C 256/2019-493, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala prodloužení zde specifikované nájemní smlouvy nebytových prostor (střelnice) do 1. 12. 2029, nahrazení souhlasu společnosti FORTE s. r. o. (dále jen "žalovaná") s tímto prodloužením a uložení dalších povinností žalované (výroky I. - VI.). Obvodní soud současně vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil stěžovatelce povinnost vyklidit dané nebytové prostory a vyklizené je předat žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.).
4. K odvolání stěžovatelky a stěžovatele, jenž v řízení vystupoval v pozici vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky, ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Tento rozsudek napadli stěžovatelé včasnými dovoláními, o nichž rozhodl Nejvyšší soud stěžovaným usnesením (sp. zn. 26 Cdo 1471/2022) tak, že dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen "o. s. ř.") s odůvodněním, že vedlejší účastník není k podání dovolání ve věci samé oprávněn (subjektivně legitimován). Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
6. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se dále podává, že v průběhu odvolacího řízení městský soud ústavní stížností napadeným usnesením nepřipustil zastoupení stěžovatelky obecným zmocněncem, Albertem Žirovnickým (výrok I.), a nevyhověl žádosti o odročení jednání (výrok II.).
7. Proti tomuto usnesení podal Albert Žirovnický opravný prostředek, výslovně označený jako odvolání, adresovaný Vrchnímu soudu v Praze.
8. V odkazu na ustálenou soudní praxi o tomto odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval Nejvyšší soud, který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením (sp. zn. 26 Cdo 1469/2022) řízení zastavil.
9. Stěžovatelé s těmito závěry Nejvyššího soudu a městského soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž ovšem předkládají obdobné argumenty, které uplatnili již v průběhu předchozího řízení. Namítají, že v řízení před obecnými soudy vystupoval neexistující subjekt, když - podle jejich názoru - žalovaná nemá způsobilost být účastnicí řízení. Mají za to, že obecné soudy v nyní posuzované věci aplikovaly nesprávný právní předpis, když vycházely z úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Závěr o nepřipuštění obecného zmocněnce považují stěžovatelé za svévolný.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti, neboť tento v předchozím řízení vystupoval toliko v postavení vedlejšího účastníka.
11. Ústavní soud v tomto ohledu předně odkazuje na ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře konstatoval, že v případech, kdy stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, bylo by možné doslovným výkladem citovaného ustanovení dospět k závěru, že v takovém případě není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, a proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. V nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) ze dne 26. 4. 2005 Ústavní soud nicméně uvedl, že zákonodárce v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatel může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným i v řízení, kde měl postavení vedlejšího účastníka; jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatel byl vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016). Z judikatury Ústavního soudu je totiž zřejmé, že uvedenému pojmu "účastník řízení" přikládá autonomní význam, a tudíž se striktně neomezuje na definici "účastníka řízení" podávanou příslušnými procesními předpisy.
13. V nyní posuzované věci je proto podle přesvědčení Ústavního soudu podstatné, že ústavní stížnost argumentačně směřuje k tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak stěžovatelé brojí proti údajně protiústavnímu procesnímu postupu obecných soudů (daného údajně nedostatkem procesní subjektivity žalované, rozhodováním dle nesprávného právního předpisu a svévolným nepřipuštěním obecného zmocněnce). I vedlejší účastník civilního řízení, tj. stěžovatel, má přitom s ohledem na shora předestřené úvahy právní zájem na tom, aby toto řízení probíhalo v souladu s principy spravedlivého procesu. V tomto postavení je proto též nositelem práva na spravedlivý proces (resp. i dalších práv zakotvených v hlavě páté Listiny).
14. Z výše uvedeného tak lze učinit dílčí závěr, že stěžovatel byl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a městského soudu vydaným v řízení, v němž měl postavení vedlejšího účastníka. Jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatel byl vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost ve vztahu k němu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud tedy konstatuje, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
16. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi.
17. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, což bylo v nyní posuzovaném případě splněno, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
18. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší soud a městský soud v řízení o stěžovateli podanými dovoláními a odvoláním, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o shora specifikované žalobě.
19. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že ze stěžovaného rozhodnutí (rozsudku) městského soudu dostatečně vyplývá, proč tento soud potvrdil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud z pozice odvolacího soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelů, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se přitom městský soud dostatečně vypořádal a své právní závěry přiléhavě zdůvodnil. Jeho rozhodnutí tak dle Ústavního soudu není projevem nepřípustné a stěžovateli namítané svévole, nýbrž představuje výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
20. Opakovat přitom to, co bylo správně a přesvědčivě uvedeno již obecnými soudy, považuje zdejší soud za nadbytečné, a proto toliko odkazuje na odůvodnění stěžovaného rozsudku městského soudu, z něhož se podává (srov. body 50-51), že co se "týká věci samé, nejednalo se o věc skutkově a právně složitou, neboť šlo o klasický nájemní vztah nebytového prostoru založený nájemní smlouvou na dobu určitou, který zanikl uplynutím času dne 1.12.2019", přičemž městský soud potvrdil, že "soud I. stupně na základě výkladu čl. III. nájemní smlouvy dospěl ke správnému závěru, že při nesplnění podmínky písemné dohody k prodloužení nájemního vztahu a doby trvání nájemní smlouvy nedošlo."
21. K námitce aplikace nesprávného právního předpisu postačí odkázat na přechodné ustanovení § 3074 občanského zákoníku, jež zavádí tzv. nepravou retroaktivitu, což znamená, že v případě nájemního vztahu mezi žalovanou a stěžovatelkou se vznik nájmu a práva a povinnosti vzniklé před účinností občanského zákoníku řídí dosavadními předpisy, kdežto obsah (vzájemná práva a povinnosti) a zánik nájmu se po 1. 1. 2014 již bude řídit novým občanským zákoníkem (srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521 až 3081). Praha: Wolters Kluwer, 2021). Postupovaly-li tedy obecné soudy v nyní posuzovaném případě, v jehož rámci byla řešena otázka zániku nájemního vztahu, podle nové právní úpravy, nelze jim cokoliv vytknout.
22. Namítají-li stěžovatelé ve vztahu k žalované nedostatek její procesní subjektivity, což je ovšem do značné míry kontradiktorní argument, neboť to byla právě stěžovatelka, která svou žalobou vymezila okruh účastníků nyní posuzovaného řízení, jedná se o zmatečnostní vadu, což ovšem znamená, že stěžovatelé se mohou dovolávat ochrany svých tvrzeně porušených práv prostřednictvím žaloby pro zmatečnost [srov. ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a tato námitka je proto v řízení o ústavní stížnosti striktně vzato nepřípustná z důvodu porušení zásady subsidiarity, tzn. vyčerpání všech prostředků k ochraně práv před jejím podáním [srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
23. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaných dovolání. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, Nejvyšší soud odmítl dovolání ve vztahu ke stěžovatelce z důvodu nesplnění jeho obligatorní náležitosti, tj. vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
24. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. kromě dovolacího důvodu i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
25. Co se týká odůvodnění odmítnutí dovolání ve vztahu ke stěžovateli, Nejvyšší soud odkázal na svou předchozí ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že vedlejší účastník není oprávněn k podání dovolání ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2). Tento závěr Ústavní soud již dříve označil za způsob výkladu podústavního práva, který je možný (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 966/20 ze dne 14. 4. 2020), přičemž zdůraznil, že z ústavněprávního hlediska je v tomto ohledu určující neexistence základního práva na podání a věcné projednání mimořádného opravného prostředku.
26. Ústavní soud konečně neshledal případnou ani námitku týkající se tvrzené svévole při rozhodování o ne/připuštění obecného zmocněnce podle ustanovení § 27 o. s. ř. Městský soud totiž nepřipustil zastoupení obecným zmocněncem s odůvodněním odkazujícím na samotnou zákonnou úpravu, když zohlednil, že stěžovatelkou navrhovaný zmocněnec vystupuje v různých skutkově nesouvisejících věcech opětovně (srov. usnesení městského soudu, bod 6). Na takto odůvodněném závěru neshledává zdejší soud - stručně řečeno - nic svévolného, a tedy protiústavního. Naopak, lze připomenout, že oprávnění soudu nepřipustit zastoupení účastníka občanského řízení má za cíl ochránit samotného zastoupeného před zastoupením nekvalifikovanou osobou [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2428/08 (U 2/52 SbNU 751) ze dne 10. 2. 2009]. Na stěžované rozhodnutí městského soudu je proto třeba hledět především jako na projev ochrany zájmů zastoupeného účastníka, tj. stěžovatelky.
27. Protiústavnost konečně nelze spatřovat ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení odvolacího řízení ve věci nepřipuštění obecného zmocněnce. Takový postup označil zdejší soud již dříve za ústavně konformní, když zejména zohlednil, že v občanském soudním řízení není přípustné podat odvolání proti rozhodnutí krajského (městského) soudu jako soudu odvolacího. Zákonnou úpravou daný nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který je možno řešit jediným myslitelným způsobem, a sice zastavením řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2658/21 ze dne 1. 3. 2022, usnesení sp. zn. III. ÚS 1505/15 ze dne 26. 11. 2015 či usnesení I. ÚS 1298/11 ze dne 11. 7. 2011).
28. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu