Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1/ Ing. Václava Lukse, 2/ Moniky Luksové, zastoupených JUDr. Monikou Císařovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Palackého 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3621/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 29 Co 90/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 13 C 102/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se proti žalovaným domáhali, aby se zdrželi obtěžování kouřem, popílkem a pachy z jejich zahradního grilu, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tento rozsudek potvrdil (ve výroku pouze upřesnil znění žalobního petitu), a dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům, že v dané věci neprovedly porovnání "práva stěžovatelů užívat nerušeně předmět svého vlastnictví a právo žalovaných pálit ohně na svých pozemcích", podrobně zdůvodňují úsudek o konkrétních vadách důkazního řízení, včetně chyb v hodnocení provedených důkazů, a odvolacímu soudu vytýkají, že do svých úvah nezahrnul specifičnost projednávané věci, že míru rušivého jednání nelze zkoumat toliko během řízení a při hodnocení důkazů je třeba tuto skutečnost náležitě zohlednit. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu se konečně stěžovatelé pozastavují nad tím, že nebyl shledán zásadní právní význam věci, přestože jimi v dovolání předestřené otázky nebyly dosud judikatorně vyřešeny.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé, kteří se dovolávají též ochrany se zřetelem k ustanovení čl. 11 Listiny, v prvním plánu směřují (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, ve kterém tomu odpovídající nárok předmětnou žalobou uplatnili. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovateli odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jim však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení (žalobců), měli prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, jakož i příležitost navrhovat důkazy vlastní, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a využili konečně i dostupných opravných prostředků, včetně mimořádného, jímž je dovolání. Nikterak se ostatně nenaznačuje, že jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak podle stěžovatelů neučinily "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), zásadně nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde přitom očividně nejde.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelů, které v ústavní stížnosti předestírají opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly, a to způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění rozhodnutí soudů první a druhé instance je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Na odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu (které se oproti očekávání stěžovatelů vypořádávají se všemi rozhodnými námitkami, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti) je přiléhavé odkázat; z těchto odůvodnění přitom jasně vyplývá, že soudy obou instancí paušálně nevylučovaly důkazní hodnotu stěžovateli dovolávaných fotografií ani věrohodnost jimi navrhovaných svědků, nýbrž že tyto provedené důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech (zvláště viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně) a na základě těchto hodnocení dospěly k udržitelnému závěru, že stěžovatelé své důkazní břemeno neunesli.
Ve vztahu k námitkám proti usnesení dovolacího soudu postačí konstatovat, že z jeho odůvodnění je dostatečně pochopitelné, proč nebylo dovolání stěžovatelů (s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1514/2007) shledáno přípustným; s tímto východiskem ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nikterak nepolemizují.
Na podkladě výše řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu