Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivy Havlíkové, právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j 20 Cdo 1928/2022-63 ze dne 25. 7. 2022, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 232/2021-41 ze dne 9. 2. 2022 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 23 EXE 59014/2021-20 ze dne 30. 8. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Liberci usnesením napadeným ústavní stížností zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce vedené na její majetek pro vymožení povinnosti odstranit oplocení (přesně identifikované ve výroku usnesení), a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2019, který je vykonatelný dnem 19. 12. 2019. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Podle názoru stěžovatelky je exekuční titul neurčitý a tedy i materiálně nevykonatelný, neboť k němu nebyl připojen geometrický plán, z něhož by se bez jakýchkoliv pochybností podávalo, kde přesně má být oplocení odstraněno.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Odkázal na § 261a o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Má-li být tedy exekuční titul podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu po materiální stránce vykonatelný, musí ve svém výroku obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, jakož i přesné vymezení práv a povinností k plnění.
Exekuční titul, který tyto náležitosti nemá, není vykonatelným a nemůže být podkladem pro nařízení exekuce. V případech, v nichž není možné dostatečně určitě vymezit povinnost k plnění jiným způsobem, není vyloučena nutnost připojení geometrického plánu k exekučnímu titulu. Připojení geometrického plánu k exekučnímu titulu však není obecnou zákonnou podmínkou zajištění materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Lze-li tedy povinnost k plnění specifikovat dostatečně určitě a bezrozporně např. slovním vyjádřením, jak je tomu i v nyní řešeném případě, kdy je při pohledu do katastrální mapy zcela jednoznačné, co exekuční titul povinné ukládá, bylo by připojení geometrického plánu nadbytečné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu podle soudu dovolacího zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla ve svém vlastnickém právu podstatně omezena v důsledku nezastavení exekuce přes nevykonatelnost exekučního titulu, na základě kterého měla být exekuce vykonána. Když se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce, obecné soudy vady exekučního titulu nenapravily, věc řádně nepřezkoumaly a své rozhodnutí řádně neodůvodnily, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka je stále, i přes rozhodnutí soudů všech stupňů, přesvědčena, že byla postavena do situace, kdy byla povinna řídit se exekučním titulem, který neobsahuje jednoznačné vymezení její povinnosti, nelze jej tedy provést bez jakýchkoliv pochyb a v důsledku toho je i nepřezkoumatelný.
Pouhý odkaz na lokaci oplocení na pozemku není dostatečný. Pokud by totiž stěžovatelka již na svém pozemku, avšak v těsném sousedství plotu, jenž má být odstraněn, provedla stavbu plotu, pak by nebylo možné určit, který plot má být odstraněn. Totožnou vadou by byl exekuční titul stižen taktéž v případě, že by došlo k přečíslování dotčených pozemků. Je tak podle ní zjevné, že exekuční titul není dostatečně určitý, když nade vši pochybnost nekonkretizuje povinnost, jež byla stěžovatelce uložena.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
7. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se obecné soudy podrobně zabývaly otázkou vykonatelnosti exekučního titulu, jakož i jeho eventuálními vadami, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, kterou nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti.
8. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18
. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 ]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce řádně vysvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu