Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Čulíka, zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. srpna 2023 č. j. 64 EXE 771/2022-47, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a JUDr. Venduly Flajšhansové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Plzeň-sever, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), Příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 7. 2023 č. j. 121 EX 704/22-80 (dále jen "Příkaz") vydaného vedlejší účastnicí (dále jen "soudní exekutorka") pod č. j. 121 EX 704/22-80, jakož i z dalších přiložených listin se podává, že městský soud přezkoumával rozhodnutí soudní exekutorky o výši nákladů exekuce a nákladů oprávněné České spořitelny, a. s. Samotná exekuce byla přitom vedena k vymožení pohledávky oprávněné vůči stěžovateli (v postavení povinného) na zaplacení směnečného peníze ve výši 18 007 466 Kč s příslušenstvím.
3. Soudní exekutorka Příkazem určila ve výroku I. výši nákladů exekuce částkou 756 225,80 Kč a stěžovateli jako povinnému uložila povinnost k jejich zaplacení. Ve výroku II. současně přistoupila ke zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 5. 2022 č. j. 121 EX 704/22-41, a to v rozsahu výroku I. Konstatovala, že zrušený příkaz k úhradě nezohledňoval částečné zastavení exekuce usnesením soudní exekutorky č. j. 121 EX 704/22-64, jinak příkaz obsahuje podrobný výpočet odměny podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").
4. Obvodní soud napadeným usnesením námitky stěžovatele proti Příkazu zamítl, jelikož je neshledal důvodnými. Konstatoval, že exekuce byla prováděna na základě pravomocného a vykonatelného titulu, přičemž stěžovatel před zahájením exekučního řízení na dlužnou částku ničeho neuhradil, a proto oprávněný podal návrh na nařízení exekuce. Exekuční řízení bylo poté důvodně zahájeno dne 3. 3. 2022 a stěžovatel je povinen nést vzniklé náklady exekučního řízení. K tomu soud dodal, že výzva soudní exekutorky k plnění byla stěžovateli doručena dne 4. 4. 2022 a teprve až dne 24. 2. 2023 bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému (vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 2966/2023), které bylo téhož dne i zastaveno. Stěžovatel přitom na exekuci plnil jednak v rámci insolvenčního řízení, a dále dne 12. 6. 2023 v rámci doplacení pohledávky. K plnění stěžovatele došlo až pod tlakem exekuce a třebaže plnil stěžovatel přímo oprávněnému, má soudní exekutor nárok na úhradu nákladů exekuce. Po revizi výpočtu nákladů exekuce soud dospěl k závěru, že soudní exekutorka se žádného pochybení nedopustila.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obvodní soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací stran přiznané výše nákladů předmětné exekuce, zejména odměny soudní exekutorky. Tvrdí, že exekutorka v průběhu exekuce nečinila takové množství (složitých) úkonů, aby bylo možné přiznat jí tak vysokou náhradu nákladů. Poukazuje zejména na paralelně probíhající insolvenční řízení, z jehož výtěžku byla uhrazena podstatná část exekuované částky. Přiznanou odměnu považuje za nespravedlivě vysokou, nadto bez řádného zdůvodnění její opodstatněnosti.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Jak již Ústavní soud konstantně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že obecný soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami stran neadekvátní výše odměny soudní exekutorky v návaznosti na složitost a množství provedených úkonů v rámci exekučního řízení.
9. Ústavní soud se k možnému snížení odměny soudní exekutorky vyjadřoval ve své judikatuře velmi rozsáhle, přičemž - stručně řečeno - zaujal postoj ke dvěma základním situacím. V první z nich povinný plnil dobrovolně mimo exekuční řízení, a to dříve, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. nález ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08
(N 171/54 SbNU 175), bod 15.]. Ve druhém případě jde o situace, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". K tomu Ústavní soud uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti [§ 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů] je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá § 11 odst. 1 vyhlášky (viz např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2757/18
). Právě uvedené logicky znamená, že je-li plněno později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2289/13
, ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. I. ÚS 3358/16
či ze dne 9. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 2038/21
). Stěžovatel však zde neplnil ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce nebo ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti a v obecné rovině proto nedošlo k naplnění podmínek pro snížení odměny podle výše uvedené judikatury (natož na výši 30 % z vypočtené částky tak, jak sám navrhuje).
10. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1697/14
ze dne 8. 7. 2014 (a dále rovněž v usneseních sp. zn. I. ÚS 3221/16
ze dne 1. 11. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 596/21
ze dne 20. 4. 2021 nebo
sp. zn. IV. ÚS 1269/22
ze dne 6. 9. 2022) uvedl, že nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši není možno zpochybňovat tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Jakkoliv v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06
konstatoval, že ústavně konformní úprava odměny exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, je důležité uvědomit si, že daný nález se týkal situace, kdy nebylo shledáno za ústavně souladné, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment.
Na tuto výtku Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím právní úpravy, podle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění [srov. § 46 odst. 6 exekučního řádu a § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 vyhlášky]. Tím bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši.
Ústavní soud nadto nesouhlasí s názorem stěžovatele, že soudní exekutorka nijak nepřispěla k vymožení předmětné povinnosti, když k úhradě exekuované částky došlo právě v důsledku nařízené exekuce (nadto po delší časové prodlevě). Podle Ústavního soudu tak nelze hovořit o tom, že by vymáhaná pohledávka byla uhrazena zcela bez ohledu na aktivitu soudní exekutorky.
11. V nyní projednávané věci dospěla soudní exekutorka i městský soud jako soud exekuční soud k závěru, že stěžovatel neplnil dobrovolně, nýbrž až v důsledku vedené exekuce. Jak soudní exekutorka, tak exekuční soud shledaly, že stěžovatel o probíhající exekuci věděl. Podstatou ústavní stížnosti je tak žádost stěžovatele o přezkoumání skutkových zjištění (odůvodněnost výše přiznané odměny) a aplikovaných právních závěrů. Taková role však, jak bylo podrobněji popsáno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší. Je samozřejmě možné přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění zamítavého usnesení exekučního soudu je poměrně stručné, avšak vzhledem k povaze řízení (jde de facto o rozhodování o nákladech řízení) je racionální. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby (za současného respektování doktríny minimalizace zásahů) napadené rozhodnutí meritorně přezkoumával.
12. Na základě všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu