Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023, č. j. 30 Cdo 2186/2023-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023, č. j. 17 Co 118/2023-112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. února 2023, č. j. 17 C 81/2022-76, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl o dané věci přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 500 000 Kč a zaslání písemné omluvy. Těch se stěžovatel domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb. jako přiměřeného zadostiučinění za újmu vzniklou v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním řízením, ve kterém byl stěžovatel zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), proti němuž podal státní zástupce odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl. Obvodní soud zjistil, že rozsudek vrchního soudu neobsahuje výrok o odvolání, které v neprospěch stěžovatele podal státní zástupce. Z důvodu tohoto chybějícího výroku podal Nejvyšší státní zástupce dovolání. Nelze tedy uzavřít, že by trestní stíhání bylo nezákonné, neboť stěžovatel nebyl doposud pravomocně zproštěn obžaloby. Namítal-li stěžovatel, že trestním stíháním došlo ke zhoršení jeho partnerského života a propuknutí tzv. Parkinsonovy choroby, nebyly tyto skutečnosti předloženými důkazy potvrzeny. Vznik jakékoliv újmy tak nebyl prokázán.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ačkoliv vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že shledal odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele nedůvodným, nepromítl tento svůj závěr jakkoliv do výroku svého rozhodnutí. Toto pochybení bylo výslovným důvodem podání dovolání Nejvyšším státním zástupcem. Úkolem soudů v řízení o odpovědnosti státu není posuzovat (ne)vinu stěžovatele, a proto musely vycházet z toho, že stěžovatel doposud nebyl pravomocně zproštěn obžaloby.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Žádná ze stěžovatelem předložených otázek nemohla založit přípustnost podaného dovolání. Dané trestní řízení ve vztahu k žalobci doposud neskončilo. Vzhledem k obsahu podaného dovolání je možné, že vrchnímu soudu bude uloženo, aby chybějící výrok doplnil.
5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou extrémně formalistická a nerespektují materiální podstatu věci. Soudy si v daném občanskoprávním řízení přisvojily roli rozhodovat o vině a trestu. Nerespektovaly přitom existenci pravomocného zprošťujícího rozhodnutí vydaného vrchním soudem v trestním řízení. Soudy nepřípustně vycházely toliko z absence zprošťujícího výroku vrchního soudu týkajícího se stěžovatele, ačkoliv odůvodnění rozhodnutí jednoznačně popisuje odvolání podaného v neprospěch stěžovatele. Ačkoliv státní zástupce podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, je podle stěžovatele existence nároku dána již nyní, neboť soudy v občanskoprávním řízení jsou pravomocným zprošťujícím rozsudkem vázány. Zamítnutí nároku je podle stěžovatele v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (konkrétně stěžovatel uvádí nálezy sp. zn. III. ÚS 847/23 ,
,
III. ÚS 3271/20 a
III. ÚS 1391/15 ). Občanskoprávnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda dovolání podané v trestním řízení bude úspěšné. Obdobný závěr podle judikatury Nejvyššího soudu platí rovněž u obnovy řízení. Rozhodující je stav věci v době rozhodování a nikoliv potenciální změna stavu. V dané věci je navíc situace o to vážnější, že dovolání podané státním zástupcem nebylo ani po více než roce postoupeno Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Stěžovatel tuto situaci pociťuje zvlášť úkorně vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu. III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici.
7. Obvodní soud uvedl, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat. Městský soud toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nezpochybnil vadu rozhodnutí vrchního soudu v trestním řízení a nutnost jeho nápravy. Tím pádem nemohl v občanskoprávním řízení nic vytknout soudům nižších stupňů, které dospěly k závěru o absenci pravomocného trestního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli. Nejvyšší soud uznal, že se stěžovatel nachází v nepříznivé situaci, avšak tu bylo možné řešit prostředky podle zákona o soudech a soudcích. Soudy v řízení o odpovědnosti státu nemohou samy posoudit, jak má skončit trestní řízení.
9. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
10. Stěžovatel následně Ústavnímu soudu zaslal "vyjádření k replice Nejvyššího soudu". Podle něj jsou názory Nejvyššího soudu ovlivněné extrémním formalismem. Podle stěžovatele jde o hluboký názorový střet, což doložil obsáhlou citací z podaného dovolání. Nejvyšší soud podle stěžovatele popírá obsah rozsudku vrchního soudu, který dospěl k jasnému závěru o nedůvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Absence konkrétního výroku je podle stěžovatele pouze formální vadou, která nemá nic společného s materiální podstatou nároku na náhradu škody. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudy jeho žalobu zamítly, aniž by se seznámily s daným trestním spisem. Absurdnost postupu obecných soudů podle stěžovatele podtrhuje fakt, že vrchní soud dne 18. 12. 2023 vydal rozsudek, č. j. 4 To 49/2021-14441, kterým doplnil výrok původního rozsudku o výrok IV., podle něhož se zamítá odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele.
11. Dne 10. 6. 2024 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel uvedl, že Nejvyšší státní zástupce podle stěžovatelem opatřeného vyjádření považoval již původní rozsudek vrchního soudu za pravomocný. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Z obecného hlediska byla v dané věci klíčovou právní otázka, v jakém okamžiku vzniká odpovědnost státu za nedůvodně vedené trestní stíhání. Soudy přitom dospěly k závěru o nutnosti existence konkrétního pravomocného výroku, kterým se trestní řízení končí ve vztahu ke stěžovateli, s čímž se Ústavní soud ztotožnil. Lze připustit, že obžalovaný má k nápravě absentujícího výroku rozhodnutí jen omezené prostředky. Ve výjimečných případech, v nichž by se mu i přes prokazatelnou snahu a po využití všech právních prostředků nepodařilo dosáhnout jeho vydání, by taková skutečnost musela být v následných řízeních zohledněna. To se však v projednávané věci nestalo.
15. Za rozhodující Ústavní soud považoval skutečnost, že v daném trestním řízení nadále probíhalo dovolací řízení, právě za účelem dosažení nápravy ve věci stěžovatele. Vzhledem k tomu, že dovolání je v českém trestním řízení sice mimořádným, ale velmi četně využívaným a obvyklým opravným prostředkem, je podle Ústavního soudu na místě, aby soudy rozhodující o odpovědnosti státu nepřiznávaly nároky údajně vzniklé v tomto trestním řízení, dokud zprošťující závěr nalézacího a odvolacího soudu nepotvrdí rovněž Nejvyšší soud, je-li dovolací řízení zahájeno, a to zvláště v právně či skutkově složitých věcech.
Dovolání se svou povahou značně odlišuje od jiných mimořádných opravných prostředků (zejména obnovy řízení). Skutečnost, že podané dovolání nebylo dlouhou dobu postoupeno Nejvyššímu soudu, může sice podle Ústavního soudu za určitých okolností představovat porušení stěžovatelových práv (srov. usnesení ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 1891/23 ), neovlivňuje však důvodnost zde uplatňovaného nároku.
16. Soudy jsou v řízení o odpovědnosti státu oprávněné jako předběžnou otázku posoudit, zda podané dovolání není zcela zjevně bezúspěšným uplatňováním práva, což fakticky učinily i v dané věci. Lze polemizovat, zda vhodnějším postupem nebylo v takové situaci přerušení řízení a vyčkání na rozhodnutí Nejvyššího soudu (nebo jinou nápravu neobvyklého stavu, k níž nakonec přistoupil vrchní soud), podstatné z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je, že ani zamítnutím "předčasně" uplatněného nároku nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv (toto rozhodnutí nezakládá překážku res iudicata).
17. Postup soudů, které zkoumaly, zda již trestní řízení materiálně a pravomocně skončilo stěžovatelovým zproštěním, byl zcela v souladu s principy rozhodování o nárocích vzniklých z odpovědnosti státu. Z judikatury Ústavního soudu, které se stěžovatel dovolává, vyplývá, že soudy rozhodující o odpovědnosti státu nejsou vázány zprošťujícími rozhodnutími trestních soudů [srov. např. bod 15 nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15
(N 10/80 SbNU 125)]. Avšak podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu je soud vázán rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin. Z citovaných (a ani z jiných) nálezů Ústavního soudu tedy v žádném případě nevyplývá, že by soudy v dané věci výše popsaným postupem jakkoliv porušily své povinnosti.
18. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Žádosti o přednostní projednání Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal, že by okolnosti dané věci byly natolik výjimečné a naléhavé, jako je tomu u jiných přednostně vyřizovaných věcí (např. věci vazební, detenční nebo opatrovnické).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu