Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem sídlem Kubelíkova 1189/29, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 30 UL 44/2017-6, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") navrhla stěžovatelka určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a to k provedení opravy záhlaví všech soudních rozhodnutí vydaných ve věci sp. zn. 16 C 228/2012. Napadeným usnesením Městského soudu byl tento návrh zamítnut, neboť jej městský soud neshledal opodstatněným.
Městský soud k tomu v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na vyjádření obvodního soudu, podle kterého opravu nelze provést, neboť stěžovatelka byla v předmětných rozhodnutích označena v souladu s § 79 o. s. ř. a nejde proto o písařskou chybu ani o zřejmou nesprávnost, a dále, že návrh stěžovatelky na opravu jejího označení v záhlaví rozsudku byl zamítnut - usnesení městského soudu ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25 Co 159/2016-51.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy ji v "kauze vedené pod sp. zn. 16 C 228/12" opakovaně nesprávně ve svých rozhodnutích identifikovaly. V daném řízení vystupovala jako správkyně dědictví, která z této pozice požadovala náhradu škody způsobené na dědické podstatě. Stěžovatelka však byla v rozhodnutích soudů chybně označena jako fyzická osoba bez vztahu k projednávané pozůstalosti. To podle stěžovatelky vedlo k tomu, že je po ní neoprávněně požadováno, aby hradila náklady řízení, které však mají být hrazeny z dědické podstaty. Stěžovatelka proto namítá, že městský soud měl napadeným usnesením určit obvodnímu soudu lhůtu k opravě vydaných rozhodnutí, neboť v důsledku chybného označení stěžovatelky byl postižen její majetek.
Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v posuzované věci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci nedochází k průtahům řízení. Podstatou návrhu stěžovatelky na určení lhůty, stejně jako její ústavní stížnosti, je ale její nesouhlas s povinností hradit náklady řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 228/2012. S ohledem na uvedené i na skutečnost, že návrh stěžovatelky na opravu jejího označení v záhlaví rozsudku byl již jiným soudním rozhodnutím zamítnut, obsahoval návrh stěžovatelky na určení lhůty námitku, kterou nemohla v řízení o uvedeném návrhu efektivně uplatnit.
Nyní posuzovanému závěru městského soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Případné pochybení soudu ohledně uložení povinnosti nahradit náklady řízení, které má podle stěžovatelky spočívat v jejím nesprávném označení, zatěžuje až výrok soudu o nákladech řízení, vůči němuž by stěžovatelka mohla brojit zákonem stanovenými opravnými prostředky, nebo - po jejich vyčerpání nebo v případě jejich absence - ústavní stížností.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu