Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Rakovnická, se sídlem Milíčova 488/15, Praha 3, zastoupené Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022 č. j. 26 Cdo 1197/2022-110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021 č. j. 68 Co 317/2021-79 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2021 č. j. 26 C 297/2020-55, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo dle čl. 2 odst. Listiny a základní právo dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, žalobkyně se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení částky 236 366 Kč s příslušenstvím s tím, že strany sporu spolu uzavřely dne 13. 9. 2018 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek stp. č. 463 s bytovým domem čp. 348, stp. č. 464 s bytovým domem čp. 347, stp. č. 465 s bytovým domem čp. 346, stp. č. 466 s bytovým domem čp. 345, stp. č. 467 s bytovým domem čp. 344, stp. č. 468 s bytovým domem čp. 343 a stp. č. 469 s bytovým domem čp.
342, vše zapsáno na LV. č. 758 pro k. ú. Děčín - Staré město (dále jen "nemovitost"). Vklad vlastnického práva byl proveden dne 5. 10. 2018 s právními účinky ke dni 14. 9. 2018. Žalobkyně se se stěžovatelem dohodla, že vyúčtování záloh za služby s užíváním bytů jednotlivým nájemníkům bude provedeno ke dni 30. 10. 2018. Žalobkyně proto provedla vyúčtování záloh s jednotlivými nájemníky k tomuto datu. Stěžovatel však navázal smlouvu s dodavatelem tepla a teplé vody až ke dni 1. 12. 2018. Z těchto důvodů dodavatel tepla a teplé vody vyúčtoval své dodávky od 1.
1. 2018 až do 30. 11. 2018 žalobkyni, kdy ve své faktuře odečetl všechny zálohy žalobkyní zaplacené (včetně zálohy uhrazené dne 5. 10. 2018). Žalobkyně s ohledem na to, že v měsíci listopadu již nebyla vlastníkem nemovitosti, propočetla podíl stěžovatele za měsíc listopad 2018 ve výši 236 366 Kč. Stěžovatel při jednání před nalézacím soudem částečně uznal žalovaný nárok co do důvodu i výše v částce 139 800 Kč (výše záloh vybraných od nájemníků), což soud potvrdil částečným rozsudkem pro uznání ze dne 5.
5. 2021 č. j. 26 C 297/2020-49. Nalézací soud následně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit částku 96 566 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení. Odvolací soud tento rozsudek nalézacího soudu potvrdil a podané dovolání Nejvyšší soud zamítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se s žalobkyní dohodli, že nemovitost bude předána po vyřešení nezbytných záležitostí a stěžovatel bude vystupovat jako oprávněný správce pro nájemníky až od prosince 2018. Dodávky tepla a teplé vody, tak byly až do konce listopadu 2018 zapsány na žalobkyni, a proto stěžovatel odmítá, že by měl cokoli platit vyjma toho, co sám uznal. Byla to právě žalobkyně, která měla provést vyúčtování s jednotlivými nájemníky, což neudělala.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, a to výklad toho, zda byla uzavřena dohoda o poskytování služeb za listopad 2018; argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění její ústavní stížnosti.
7. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu