Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, se sídlem Dolní 3088, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2024 č. j. 25 Co 86/2024-3228 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. prosince 2023 č. j. 0 P 92/2019-3013, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Z. K. a nezletilých O. a J. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě ("okresní soud") napadeným rozsudkem vyslovil za matku nezletilých souhlas s podáním přihlášky na přijetí obou dětí k celodennímu předškolnímu vzdělávání v Mateřské škole X (výrok I.). Současně zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokut v maximální možné výši 50 000 Kč (výrok II.). Dále oběma rodičům nařídil setkání s poskytovatelem odborné pomoci, zejména s odborníkem v oboru pedopsychologie (výrok III.). Okresní soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku I. tohoto rozsudku (výrok V.).
2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I., V. a ve výroku II. v části, jíž byl zamítnut návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za neuskutečněný styk (správně péči) stěžovatele dne 3. 11. 2023 (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek okresního soudu potvrdil s upřesněním, že se oběma rodičům nařizuje setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie PhDr. D. Hrstkovou (výrok II.). V nákladovém výroku IV. a ve výroku II. v části, jíž byly zamítnuty návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokut matce za neuskutečněné styky (správně péči), vyjma neuskutečněného styku (správně péče) dne 3. 11. 2023, krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
3. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel soudům vytýká toleranci a udržování protiprávního stavu. Zdůrazňuje, že se se svými dětmi v době podání ústavní stížnosti neviděl již 13 měsíců, což dle jeho názoru samo o sobě odůvodňuje zásah Ústavního soudu. Upozorňuje na maření pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé ze strany matky, která děti z dosavadních 35 termínů předala stěžovateli jen třikrát. Stěžovatel se dovolává rovněž svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Má za to, že v jeho věci bylo na místě, aby krajský soud využil své zákonné možnosti a ve věci rozhodl sám.
Vymezuje se rovněž vůči dílčím nepřesnostem v rozsudku krajského soudu (např. použití výrazu styk namísto péče – srov. výše) a některým soudem použitým formulacím (např. rodiče selhávají ve své rodičovské roli, dělají si naschvály). Za neodůvodněné a neoprávněné považuje nařízení setkání s odborníkem adresované nejen matce, ale rovněž jemu, byť se na rozdíl od matky nedopustil maření výkonu soudního rozhodnutí. Má za to, že věc měla být po jejím vrácení okresnímu soudu přidělena jinému soudci.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatel napadá rozhodnutí okresního i krajského soudu v celém rozsahu. Přehlíží ovšem, že výrokem týkajícím se vyslovení souhlasu za matku s podáním přihlášky obou nezletilých do mateřské školy, včetně rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti tohoto výroku, okresní soud vyhověl jeho návrhu ze dne 7. 7. 2023. Závěry okresního soudu následně potvrdil krajský soud. Ústavní stížnost je proto v tomto ohledu nepřípustná z povahy věci, neboť by nedávalo smysl, aby Ústavní soud přezkoumával napadená rozhodnutí v těch jejich částech, jimiž bylo vyhověno stěžovatelem podanému návrhu.
7. Ústavní stížnost je dále nepřípustná rovněž ve vztahu k zamítnutým návrhům stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokut (vyjma předání ze dne 3. 11. 2023), neboť v tomto rozsahu řízení nadále běží, tj. krajský soud věc vrátil k projednání okresnímu soudu.
8. Ústavní soud se s ohledem na shora učiněné závěry může ústavní stížností věcně zabývat jen ve vztahu k částem rozhodnutí (výrok III. rozsudku okresního soudu ve znění výroku II. rozsudku krajského soudu) týkajícím se nařízeného setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie a dále ve vztahu k zamítnutí stěžovatelova návrhu na výkon rozhodnutí uložením pokuty za nepředání dětí k péči dne 3. 11. 2023 (výrok II. rozsudku okresního soudu ve znění výroku I. rozsudku krajského soudu).
9. Ústavní soud ve shora uvedeném rozsahu zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by např. měla spočívat úprava péče o nezletilé, nebo z nichž by měl vycházet harmonogram styku s nezletilými apod. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
11. K námitce stěžovatele, že mu okresní soud nařídil setkání s odborníkem neoprávněně, neboť se na rozdíl od matky nedopustil maření výkonu soudního rozhodnutí, se vyjádřil již krajský soud. Stěžovateli vysvětlil, proč tuto námitku nepovažoval za důvodnou (srov. rozsudek krajského soudu, bod 20). Upozornil na problematickou komunikaci mezi rodiči a jejich neschopnost v zájmu nezletilých najít společnou řeč, což dokumentoval právě na situaci týkající se nepředání dětí stěžovateli dne 3. 11. 2023. Vzájemná součinnost je přitom podle krajského soudu povinností obou rodičů, což jej vedlo k závěru, že nařídit setkání s poskytovatelem odborné pomoci je možné rovněž ve vztahu ke stěžovateli. Na tomto odůvodnění nespatřuje Ústavní soud cokoliv protiústavního.
12. Krajský soud se v návaznosti na rozhodnutí okresního soudu vypořádal rovněž se související námitkou zamítnutí návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokuty ve vztahu k (ne)předání dětí dne 3. 11. 2023. Obdobně jako v případě odůvodnění povinnosti absolvovat odborné setkání upozornil na skutkové okolnosti související s nepředáním dětí v uvedeném termínu a odlišná hodnocení této situace oběma rodiči, jež potvrzují, že jejich komunikace je značně problematická. Dle krajského soudu bylo namístě stěžovatelův návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty za nepředání do jeho péče zamítnout, neboť nebylo prokázáno, že k předání nezletilých nedošlo pouze z důvodů na straně matky (srov. rozsudek krajského soudu, bod 25). Takto učiněné skutkové zjištění je výsledkem řádně provedeného dokazování okresního soudu (srov. rozsudek krajského soudu, s. 6), v němž Ústavní soud neshledal jakýkoliv nesoulad, natož tak extrémní, který by opodstatňoval jeho případný zásah.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce tvrzených průtahů nyní posuzovaného řízení. Právní řád poskytuje stěžovateli cestu, jak se domáhat právní ochrany proti případným průtahům v řízení, a to jak v rámci řízení samotného [v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], tak i po jeho skončení (cestou náhrady škody proti státu za utrpěnou nemajetkovou újmu). O této otázce Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat v první instanci, je na stěžovateli, aby nejprve vyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád poskytuje (shodně např. usnesení ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 495/21 ). Navíc nelze přehlédnout, že krajský soud se sám snažil případným průtahům řízení zabránit, a to v rámci odůvodnění odmítnutí postupu podle § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (srov. rozsudek krajského soudu, bod 35).
14. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. V rozsahu specifikovaném v bodech 6–7 tohoto usnesení Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu