Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Monikou Štýsovou, advokátkou, se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2024, sp. zn. 61 To 571/2024, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2024, sp. zn. 16 Nt 9215/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Stěžovatel je obviněn pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož podstata má spočívat v nedovoleném dovozu velkého množství kokainu do České republiky. Za obdobnou trestnou činnost (páchanou v letech 2014 a 2015) byl stěžovatel pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku (v současné době je vyhotovováno písemné znění rozsudku odvolacího soudu). Útěková vazba je podle obvodního soudu odůvodněna jednak hrozbou vysokého trestu (se sazbou 10 až 18 let) a dále skutečnostmi, že stěžovatel nevlastní v České republice žádné nemovitosti, nemá stálé zaměstnání a intenzivní rodinné vazby (naopak má vazby na osoby v Jižní Americe). Důvodnost tzv. koluzní vazby je dána tím, že někteří prokazatelní odběratelé drog nebyli doposud ztotožněni, přičemž trestná činnost byla organizována konspiračně. Rovněž hrozí působení na spoluobviněné. Důvody pro tzv. předstižnou vazbu shledal soud především v majetkových poměrech stěžovatele (nemá zaměstnání, nepodává daňová přiznání, nepodniká). Existuje tedy riziko, že trestná činnost je jeho jediným podstatným příjmem. Z daných okolností pak rovněž vyplývá, že vazbu nelze nahradit mírnějšími zajišťovacími instituty.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Jde-li o útěkovou vazbu, doplnil usnesení soudu prvního stupně v tom, že stěžovatel má 6 záznamů v rejstříku trestů a opakovaně byl ve výkonu trestu odnětí svobody. V současné době běží zkušební doba z jiné trestní věci. Jeho útěku nebrání ani jeho zdravotní stav, který sám v úvodu trestního řízení označil za dobrý a který je odpovídající jeho věku. K důvodům koluzní vazby městský soud doplnil jména dvou konkrétních svědkyň, které je nutné vyslechnout. Výslech je naplánován na začátek září, přičemž po jeho provedení podle názoru městského soudu důvod koluzní vazby odpadne. Obě výpovědi považuje soud za klíčové a stěžovatel je může ovlivnit i jedinečností vztahu odběratele a dodavatele návykových látek. Dlouhodobost a vědomá organizovanost trestné činnosti pak zvyšují riziko jejího opakování.
4. Stěžovatel namítá, že odůvodnění vazebních rozhodnutí je zcela vágní a obecné. Takové rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na něj judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 21/23 ). Obecné a abstraktní formulace o osobách nebo hrozbách nemohou založit koluzní vazbu. Soudy v dané věci rezignovaly na zjišťování jakýchkoliv konkrétních skutečností. Podobné nároky, které soudy rovněž nesplnily, klade judikatura Ústavního soudu rovněž na vazbu předstižnou (např. nález sp. zn. III. ÚS 2698/22 ). Ani v této části soudy nehodnotily konkrétní a aktuální situaci stěžovatele. Nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že obviněný byl v minulosti odsouzen. Konečně se soudy dostatečně nevypořádaly s možností využití institutů nahrazujících vazbu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud v první řadě připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2682/16 , ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1816/13 , nebo ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3165/16 ).
Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1127/19 ze dne 16. 4. 2019). Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k posouzení té části námitek, týkající se tzv. předstižné vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby koluzní, která však má podle městského soudu trvat pouze krátké časové období, a tzv. vazby útěkové.
8. Koluzní vazbu soudy odůvodnily vyjmenováním dvou konkrétních svědků, které je nutné vyslechnout, přičemž zároveň popsaly důležitost jejich výpovědi pro předmět trestního řízení. Odůvodnění se tedy neskládá z abstraktních či neurčitých hrozeb, jak namítá stěžovatel. Požadavky, které Ústavní soud ve své judikatuře kladl na odůvodnění rozhodnutí o koluzní vazbě, jsou v dané věci splněny.
9. Ke stejnému závěru je nutné dospět i v případě odůvodnění vazby útěkové. Oba soudy na judikaturu Ústavního soudu výslovně odkazovaly a postupovaly v souladu s ní. Především individuálně posoudily stěžovateli hrozící trest. A dále popsaly jeho rizikové vazby na Peruánskou republiku (spolu s přeshraniční povahou trestné činnosti) a naopak absenci pevných (osobních i majetkových) vazeb na Českou republiku. Takovému odůvodnění nelze podle Ústavního soudu cokoliv vytknout, a tím spíše je nelze nazvat svévolným.
10. Z ústavněprávního hlediska obstojí rovněž stručné úvahy ohledně nevyužití institutů nahrazujících vazbu, neboť jejich aplikace je ex lege vyloučena v situaci naplnění podmínek pro uvalení koluzní vazby (srov. § 73 odst. 1 a § 73a odst. 1 trestního řádu).
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu