Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Fialy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2013, č.j. KSUL 71 INS 20572/2012-B-22, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. 3 VSPH 1440/2013-B-27, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, č.j. 29 NSČR 29/2015-B-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučovací povinnost soudu však podle mínění stěžovatele nebyla dostatečně splněna. Usnesení, kterým byl vyzván k doplnění návrhu na povolení oddlužení, je dle přesvědčení stěžovatele nesrozumitelné a obsahuje nezákonné požadavky, které vychází z neaktuálního znění insolvenčního zákona. Stěžovatel se proto domnívá, že se jedná o projev libovůle soudu a za této situace podle něj dovolací soud nebyl oprávněn sledovat v podání návrhu na oddlužení nepoctivý záměr.
sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel přes výzvu soudu ani po urgenci řádně nedoplnil návrh na povolení oddlužení. Poukázal zejména na to, že stěžovatel v seznamu majetku připojeného k návrhu uvedl, že je nemajetný, přestože je spoluvlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, a pokud jde o vyživovací povinnosti, z listin předložených stěžovatelem není zřejmé, vůči kterým svým dětem a v jaké výši má vyživovací povinnost stanovenou. Vrchní soud v Praze uzavřel, že jelikož návrh na povolení oddlužení vykazoval i přes výzvy soudu vady, pro něž v řízení o něm nebylo možné pokračovat, bylo namístě jej odmítnout podle § 393 odst. 3 insolvenčního zákona. Upozornil přitom také na to, že stěžovatel dokonce sám v podaném odvolání uvedl, že dokumenty požadované soudem neposkytl a slíbil, že je dodá nejpozději do 14 dnů, avšak neučinil tak.
Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 30. 6. 2015, č.j. 29 NSČR 29/2015-B-39, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, prezentoval judikatorně ustálené závěry k problematice návrhu na povolení oddlužení a konstatoval, že oproti názoru stěžovatele s těmito závěry napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, přičemž také uvedl, že navzdory dovolacím námitkám stěžovatele byl i tak dán důvod odmítnout návrh na povolení oddlužení pro nedoplnění seznamu majetku údajem o spoluvlastnictví dlužníka k nemovitým věcem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. září 2016
Jan Filip v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu