Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele G. F. M. H., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Goethova 5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2016 č. j. 15 Co 138/2016-425 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. února 2016 č. j. 99 P 419/2008-373, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a nezletilého F. N. a R. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k zásahu do majetkové sféry, do práva na soukromý a rodinný život a práva na spravedlivý proces, garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl ve věci péče o prvního vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") zamítnut návrh stěžovatele (jako otce nezletilého) na snížení výživného (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto jednak o změně rozsudku okresního soudu ze dne 19. 8. 2008 č. j. 31 Nc 73/2007-52 o způsobu úhrady výživného tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 24 300 Kč, z toho k rukám druhé vedlejší účastnice (dále jen "matka") částkou 19 000 Kč a na bankovní účet nezletilého částkou 5 300 Kč (výrok II), jednak o úpravě styku stěžovatele s nezletilým mj. tak, že počínaje rokem 2017 se styk uskuteční v době letních prázdnin po dobu dvou týdnů a dále každý rok o víkendu předcházejícího vánočním svátkům, jakož i od 25. 12. do 28. 12. a také v den narozenin nezletilého (výrok III až V). Kromě toho jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky VI a VII).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy vyšly z toho, že u něj nedošlo ke změně poměrů, přičemž krajský soud argumentoval tím, že v předchozím řízení o výživném uváděl příjem okolo 2 000 USD a přitom uzavřel dohodu o výživném na částku 1 000 USD. V mezidobí však došlo ke změně kurzu amerického dolaru k české koruně i k mexickému pessu, takže oproti původní částce 16 670 Kč musí nyní platit 24 810 Kč. Výživné ve výši 18 000 Kč, jak navrhoval, je dle stěžovatele dostačující, s ohledem na potřeby nezletilého, a současně vyšší, než jak bylo stanoveno v roce 2008. Stěžovatel rovněž vytknul obecným soudům, že nezohlednily jeho další vyživovací povinnost k nezletilé S. a její matce O. Š., která s ním bydlí ve společné domácnosti. K poukazu soudu na to, že je dobře situován, jelikož má hospodyni, stěžovatel uvedl, že poměry na jeho straně je nutné posuzovat i ve světle kulturních rozdílů obou zemí, což se nestalo. V důsledku aktuální situace v Mexiku došlo ke změně poměrů, což zapříčinilo, že z finančních důvodů nebyl schopen o Vánocích roku 2015 navštívit nezletilého. Současně má aktuální příjem cca 2 800 USD měsíčně, takže podle doporučujících tabulek přiměřenému výživnému odpovídá částka 11 000 Kč. Matka přitom nedoložila žádné náklady či výdaje, jež by odůvodňovaly zvýšené potřeby nezletilého a tím i požadavek na vyšší výživné, než je obvyklé. Dále stěžovatel s odkazem na nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) namítl, že výživné nelze navyšovat do astronomických částek, ale je nutné je stanovit na základě skutečných potřeb dítěte, přičemž není možné, aby dítě s bezmeznou samozřejmostí těžilo z vysoké životní úrovně rodičů. Soudy však pouze přepočetly výživné stanovené v jiné měně podle aktuálního měnového kurzu, aniž by se zaobíraly výše uvedenými aspekty. K zásahu do již zmíněných ústavně zaručených práv mělo dle stěžovatele tedy dojít tím, že obecné soudy nezohlednily všechny okolnosti případu, resp. relevantní skutečnosti na jeho straně, konkrétně skutečné majetkové a rodinné poměry, jeho možnosti a schopnosti, jakož i reálné (odůvodněné) potřeby nezletilého a změnu měnových kurzů.
5. Stěžovatel také namítl, že došlo k zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život tím, že i když napadenými rozhodnutími byl částečně rozšířen styk s nezletilým, tento styk měl být upraven ještě šířeji, a to především v době vánočních svátků a letních prázdnin. Obecné soudy přitom nezohlednily skutečnost, že se snaží za synem jezdit o letních prázdninách, váží cestu několika desítek tisíc kilometrů, podřizuje svému pobytu i pracovní povinnosti, přesto však by se měl se synem vidět jen 2 týdny o letních prázdninách, v den synových narozenin a o vánočních prázdninách, aniž by mu bylo umožněno strávit se synem alespoň jednou za dva roky Štědrý den. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že je silně věřící, že tento den má pro něj symbolický význam a že by se se synem chtěl podělit o zvyky své země. Nezletilý je již ve věku, kdy je schopen s ním strávit delší časový úsek, jak plyne ze znaleckého posudku i vyjádření nezletilého.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, vzhledem k čemuž nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že o takový případ v jeho věci jde, neboť mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů panuje tzv. extrémní nesoulad. Ústavní soud však této námitce nemohl přisvědčit již jen proto, že není zřejmé, jaký konkrétní skutkový závěr měl být vadný natolik, že by nemohl z hlediska ústavnosti obstát. Ústavní stížnost je totiž ve své podstatě jen polemikou s (právní) úvahou obecných soudů ohledně konkrétní výše výživného, resp. rozsahu styku stěžovatele s nezletilým.
9. Jde-li o posuzování otázky výše výživného v konkrétním případě, resp. jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených zejména v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku, a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností, to je věcí obecné justice, přičemž Ústavní soud věcnou správnost příslušných závěrů není oprávněn přezkoumávat, jinak by se ocitl v pozici oné "superrevizní" instance, jež mu, jak bylo již zmíněno, nenáleží; výjimku představují případy, kdy úvahy obecných soudů nesou známky zjevného excesu.
Ten však zjištěn nebyl. Pokud stěžovatel uvedl, že obecné soudy nezkoumaly, případně nezohlednily jeho osobní, majetkové, resp. výdělkové poměry, a také změny v měnovém kurzu, dané tvrzení s obsahem napadených rozhodnutí nekoresponduje; z odůvodnění soudních rozhodnutí je totiž patrno, že obecné soudy skutečnosti, na které stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, vzaly v úvahu, a to včetně vzniku další vyživovací povinnosti k nezletilé dceři S. a její matce, jakož i změny v měnových kurzech na straně jedné a zvýšení potřeb nezletilého s ohledem na jeho vyšší věk (míněno od poslední úpravy výživného) na straně druhé, a to, že by určitou skutečnost (např. s ohledem na kulturní rozdíly, pokud jde o výdaje na hospodyni), či všechny skutečnosti ve svém souhrnu bylo (snad) možné zhodnotit i jinak, z hlediska ústavnosti významné není.
Za přiléhavý nelze ani považovat stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 , neboť v něm Ústavní soud řešil případ mimořádně vysokého výživného, a o ten v souzené věci nešlo.
10. Jestliže stěžovatel svou ústavní stížností rovněž brojil proti rozhodnutím obecných soudů o úpravě styku s nezletilým, pak i v tomto případě platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, jaká forma či rozsah styku nezletilého s rodičem je s ohledem na konkrétní okolnosti optimální, jeho úkolem je přezkoumat, zda závěry obecných soudů nejsou "extrémní", a to v tom ohledu, zda styk nebyl stanoven způsobem očividně neslučitelným s "nejlepším zájmem dítěte" a současně s právem rodiče, které nezletilé dítě nemá v péči, se s ním stýkat, resp. podílet se na jeho výchově.
Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal toho, aby se mohl s nezletilým stýkat nepřetržitě po dobu tří týdnů o letních prázdninách a dvou týdnů v zimě, matka uvedla konkrétní důvody, pro které takováto úprava styku neměla být v souladu se zájmy nezletilého, obecné soudy pak, aby posoudily jejich validitu, vyslechly nezletilého a nechaly vypracovat znalecký posudek, načež zvolily řešení jimi označené jako "kompromis", jež bude v zájmu nezletilého, což Ústavní soud chápe tak, že zčásti daly za pravdu stěžovateli (tedy že nezletilý je schopen s ním trávit nepřetržitě i delší dobu) a zčásti matce (pokud jde o styk nezletilého se stěžovatelem na Štědrý den či po dobu dvou týdnů v zimě).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, neboť pro své rozhodnutí zjistily potřebné skutečnosti, ty pak zhodnotily přezkoumatelným způsobem, přičemž jimi stanovený rozsah styku nelze považovat ani z věcného hlediska za očividně neadekvátní (poměrně specifickým) okolnostem daného případu.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu