Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Doležala, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem se sídlem Šumavská 31, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. října 2013 č. j. 29 C 62/2012-95, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení výše označených práv podle názoru stěžovatele spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci, neboť okresní soud neprovedl jím navržené důkazy, zejména v řízení nevyslechl jím navržené svědky a odmítl provést účastnický výslech. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s posouzením věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti jednotlivých ve věci slyšených svědků.
Věc byla již dříve šetřena PČR Krajským ředitelstvím Policie Jihomoravského kraje, územním odborem Brno-venkov pod č. j. KRPB-184393-TČ-2012-060371 a trestní řízení bylo ukončeno jejím odložením. Městský úřad Tišnov projednával údajné fyzické napadení stěžovatele v komisi pro projednávání přestupků s tím výsledkem, že bylo rozhodnuto o zastavení řízení, neboť spáchání skutku, o němž se řízení vedlo, nebylo prokázáno. Okresní soud v občanskoprávním sporu dospěl k závěru, že ze svědeckých výpovědí bylo prokázáno, že k fyzickému napadení stěžovatele ze strany žalovaného nedošlo a že popisovaný skutek se nestal.
Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními obecného soudu a v této souvislosti údajně neúplně zjištěný skutkový stav projednávané věci (neprovedení výslechu všech jím navržených svědků), což stěžovatel hodnotí jako porušení rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti musí Ústavní soud nejprve připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je procesní povahy a jeho účelem je zaručit jeho účastníkům celkovou spravedlnost řízení, na jehož základě má dojít k meritornímu rozhodnutí. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, jestli obecný soud v projednávané věci vyvodil správná či nesprávná skutková zjištění, s výjimkou případů, v němž by omyly obecných soudů mohly nespravedlivě zasáhnout základní práva či svobody (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
N 66/8 SbNU 149).
K takovému protiústavnímu postupu obecného soudu v předmětné věci nedošlo. Okresní soud hodnotil všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných relevantních souvislostech. Okresní soud hodnotil jak ty svědecké výpovědi, které byly součástí výše označeného trestního spisu a přestupkového spisu, tak i výpovědi všech svědků navržených účastníky řízení a vysvětil, z jakého důvodu nepovažoval za nutné provádět i výslech účastníků řízení za situace, v níž tito byli slyšeni jak v přestupkovém, tak i v ukončeném trestním řízení.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav předmětné věci, neboť z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek relevantních důkazů, přičemž hodnotil tyto důkazy (zejména svědecké výpovědi) jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud podrobně vysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení věrohodnosti slyšených svědků i z jakých příčin neuvěřil tvrzením stěžovatele uvedeným v žalobě. V této souvislosti okresní soud zdůraznil, že porovnáním obsahu jednotlivých svědeckých výpovědí totožných svědků slyšených v trestním a v přestupkovém řízen i v řízení před okresním soudem nemohl dospět k závěru, že by fyzickým napadením stěžovatele ze strany Stanislava Mrkose došlo k jeho zranění, přičemž o takovém fyzickém ataku proti svému manželovi nehovořila ani jeho manželka, která byla konfliktu přítomna.
V procesu hodnocení provedených důkazů, k němuž v projednávané věci došlo ze strany okresního soudu, tak Ústavní soud neshledal ústavně kvalifikované porušení práva na spravedlivý proces. Okresní soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, provedl všechny účastníky navržené důkazy, vyjma jejich účastnického výslechu, přičemž nevyhovění tomuto návrhu na doplnění dokazování řádně odůvodnil. Ani v tomto bodě nelze proto hovořit o tom, že by šlo o tzv. opomenuté důkazy, které jinak Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze shrnout, že stěžovateli se v řízení před Okresním soudem Brno-venkov dostalo spravedlivého procesu, v jehož rámci bylo vydáno i ústavně konformní rozhodnutí.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu