Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele města Mělník, sídlem náměstí Míru 1/1, Mělník, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 12 To 140/2023-8566, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Město Mělník (dále jen "stěžovatel") se jako poškozený domáhalo v adhezním řízení náhrady škody ve výši přesahující částku 1 600 000 Kč. Škodu mu způsobila jeho zaměstnankyně, která si, stručně řečeno, přisvojovala svěřenou finanční hotovost. V průběhu trestního řízení došlo mezi odsouzenou a státní zástupkyní k uzavření dohody o vině a trestu, která byla následně schválena rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2023, č. j. 2 T 63/2023-8504. Součástí schválené dohody bylo i stanovení povinnosti nahradit městu způsobenou škodu. Okresní soud pozdějším usnesením ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 T 63/2023-8553, zavázal odsouzenou k náhradě nákladů ve výši 72 793,60 Kč, které stěžovatel vynaložil na účelné uplatnění svého nároku přibráním zmocněnce.
2. Toto usnesení však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zrušil nyní napadeným usnesením a přiznal stěžovateli náhradu nákladů toliko ve výši 23 040 Kč. Krajský soud totiž okresnímu soudu vytkl, že nikterak nezohlednil specifika projednávaného případu. Takový postup je přitom v rozporu s požadavkem na posuzování účelnosti vynaložených nákladů z hlediska adhezního řízení, resp. v rozporu s jasně vyjádřenými předpoklady takového rozhodování z hlediska praxe Ústavního soudu při akcentování přiměřenosti odměny zmocněnce poškozeného.
3. Stěžovatel se nyní domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
4. Stěžovatel spatřuje v rozhodnutí krajského soudu zásadní nedostatky, které způsobily zásah do jeho základních práv. Snížení náhrady nákladů stěžovatele oproti výši předpokládané ustanovením § 154 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 10 advokátního tarifu, totiž krajský soud buď neodůvodnil vůbec, anebo u některých úkonů právní služby odůvodnil nedostatečně, což podle stěžovatele i Ústavní soud považuje za zásah ústavněprávní intenzity (nález ze dne 22. 3. 2022,
sp. zn. I. ÚS 1882/21
; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy u dvou úkonů právní služby považuje za nesprávnou aplikaci § 12a odst. 2 tehdy účinného advokátního tarifu na případ zmocněnce, už i stěžovatel jako poškozený udělil na plnou moc, a u dalších dvou úkonů nesouhlasí s moderací výše odměny.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Daná argumentační pozice je ještě zvýrazněna při přezkumu rozhodování o nákladech adhezního řízení (srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 2165/20
, bod 11.). V těchto případech musí být zásah do základních práv skutečně zásadní, anebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález ze dne 10. 6. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1862/13
).
9. Zpochybňuje-li stěžovatel závěry krajského soudu o účelnosti úkonů právní služby a na to navazující snížení přiznaných nákladů řízení, je namístě uvést, že posuzování účelnosti úkonů spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje (srov. nález ze dne 8. 3. 2021,
sp. zn. I. ÚS 4012/18
). Ovšem i v řízení o nákladech adhezního řízení je povinností obecných soudů naplnit požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, a to právě i posouzením účelnosti provedených úkonů právní služby (nález ze dne 16. 11. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1033/21
), zejména 1) přiměřenosti výše sazby za jeden úkon právní služby, 2) potřebnosti každého jednotlivého úkonu a 3) přiměřenosti celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému. V případě, že soud shledá celkovou výši nákladů s ohledem na konkrétní okolnosti a případný dopad na odsouzeného nepřiměřenou, může použít korektivů snižujících částku odměny za každý úkon právní služby; svůj postup však musí řádně odůvodnit (viz nález ze dne 3. 11. 2020,
sp. zn. III. ÚS 1255/18
). Za uvedených okolností nemá Ústavní soud výhrady ani ke snižování odměny za jeden úkon právní služby, ani k přiznávání úkonů právní služby v omezeném rozsahu, neboť to odráží snahu obecných soudů o spravedlivé rozhodnutí se zřetelem na specifické okolnosti konkrétního případu.
10. Tak je tomu i v daném případě. Ústavní soud především nesouhlasí s námitkou, že krajský soud své závěry nedostatečně odůvodnil. Naopak, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a v souladu s ní vysvětlil, proč uplatnil dříve účinné znění § 12a odst. 2 advokátního tarifu a z jakých důvodů korigoval výši sazby za jeden úkon právní služby. Ústavní soud přitom připomíná, že v obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány, a zvolí-li z více jeho možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jejich závěr zpochybňovat (usnesení ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 2165/20
, bod 16.).
11. Ostatně otázkou přípustnosti aplikace nyní již zrušeného § 12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce se Ústavní soud již opakovaně zabýval a dovodil, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho aplikace v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možná (rovněž usnesení,
sp. zn. IV. ÚS 2165/20
). Ústavní soud nicméně nepovažuje za nijak nepřiměřené, použil-li krajský soud dříve účinného § 12a odst. 2 advokátního tarifu i jako jakéhosi korektivu přiměřenosti při rozhodování o výši hodnoty druhých dvou úkonů. Uvedl-li pak krajský soud v napadeném usnesení, že vzal do úvahy specifické okolnosti věci, zejména chování odsouzené, která se již v době před sjednáním dohody o vině a trestu plně doznala, zavázala se k náhradě škody a již před schválením dohody soudem z větší části škodu stěžovateli i uhradila, a tedy ke dni vydání rozhodnutí soudu dlužila již jen méně významnou částku, je takové odůvodnění zcela příhodné, logické, dostačující a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ostatně je nepochybné, že i úsilí, které bylo nutné ze strany stěžovatele ve věci vynaložit, bylo diametrálně odlišné, než by tomu bylo v případě, že by odsouzená výši i samotnou škodu rozporovala a ji fakticky před skončením trestního řízení z větší části neuhradila.
12. Ústavní soud dodává, že je v případech rozhodování o nákladových výrocích zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatele.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Krajský soud své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu