Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Martina Haliti a Moniky Haliti, zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. KSLB 82 INS 5878/2023, 29 NSČR 39/2025-B-83, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2024 č. j. KSLB 82 INS 5878/2023-B-68 zrušil schválené oddlužení stěžovatelů pro nepoctivý záměr (výrok I), insolvenční řízení zastavil (výrok II), určil odměnu insolvenčního správce a jeho hotové výdaje (výrok III) a uložil mu, aby částku deponovanou na účtu majetkové podstaty vyplatil stěžovatelům (výrok IV), a současně ho zprostil funkce (výrok V). Krajský soud shledal, že stěžovatelka nehradila zálohové splátky, ač měla dostatečný příjem z podnikatelské činnosti, a vzhledem k tomu, že se stěžovatelé soustavně vyhýbali své povinnosti a takto jednali i v předchozím řízení, konstatoval, že je zde dán důvod ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 9. 2024.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2025 č. j. 3 VSPH 1323/2024-B-77 změnil usnesení krajského soudu v napadeném výroku I jen tak, že schválené oddlužení stěžovatelů zrušil. Ztotožnil se s krajským soudem, že stěžovatelé své povinnosti v oddlužení dlouhodobě neplní, resp. k jejich plnění přistupují lehkomyslně a nedbale, nesprávným shledal pouze jeho závěr o jejich nepoctivém záměru.
4. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Stěžovatelé argumentují, že mají postavení nerozlučných společníků a že se na ně hledí po celou dobu insolvenčního řízení jako na jediného dlužníka (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona). Vzhledem k tomu musí být případné důvody pro zrušení oddlužení šetřeny společně a se stejným výsledkem pro oba manžele. Proto plnění povinností podle § 412 odst. 1 insolvenčního zákona je dostatečné, plní-li je jeden z manželů.
6. Dále poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 29 NSČR 12/2013-B (publ. in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 77/2013), týkající se výkladu § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a na to, že vrchní soud - na rozdíl od krajského soudu, který v jejich jednání spatřoval nepoctivý záměr - shledal tento důvod v neplnění podstatných povinností, konkrétně těch, které jsou stanoveny v § 412 odst. 1 písm. a) a h) insolvenčního zákona.
7. Zdůrazňují, že stěžovatelka výdělečnou podnikatelskou činnost vykonávala, a z důvodu výše uvedeného (sub 5) podle stěžovatelů nebylo rozhodné, kdo z nich bude plnit ("i kdyby to mělo být plnění za druhého"), a tudíž § 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona porušen nebyl. Neodpovídá skutečnosti, že by na uspokojení věřitelů nevynakládali žádné úsilí, neboť na zálohovou splátku alespoň něco hradili. Navíc oddlužení probíhalo od 2. 1. 2024 do 15. 11. 2024, což je krátká doba, aby bylo možné uvažovat o tom, zda vynaložili veškeré úsilí, či nikoliv, a zda byla zachována míra uspokojení věřitelů, insolvenčním správcem původně předpokládaná v rozsahu 31,5 %.
8. Stěžovatelé, citujíce z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 10/2014-B-51 (vydané ve věci sp. zn. KSBR 37 INS 7016/2010), vytýkají Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl, ačkoliv je s přihlédnutím k § 418 odst. 1 písm. b), odst. 4 insolvenčního zákona a soudní judikatuře zřejmé, že vrchní soud nepostupoval v souladu s právními předpisy.
9. K porušení práva na řádný proces mělo podle stěžovatelů dojít i tím, že se vrchní soud zabýval jen výrokem I usnesení krajského soudu, ačkoliv se odvoláním domáhali, aby je vrchní soud zrušil a umožnil jim pokračovat v oddlužení. Tím své řízení zatížil podstatnou procesní vadou. V důsledku ní nabylo usnesení krajského soudu ve výrocích II až V právní moci, ačkoliv neoddělitelně souvisejí s výrokem I. Neztotožňují se s názorem Nejvyššího soudu, že tato vada není způsobilá pro posouzení v dovolacím řízení.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení již žádný takový prostředek k dispozici nemají.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Kvalifikovanou vadou je proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva stižen zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
13. Stěžovatelé vycházejí z toho, že vrchní soud nesprávně interpretoval a aplikoval zejména § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tedy podústavní právo, a Nejvyššímu soudu (v podstatě) vytýkají, že chybně posoudil otázku přípustnosti dovolání, kterou mu v daném ohledu předestřely. Důsledně však nereflektují závěry Nejvyššího soudu, z nichž zřetelně plyne, proč neshledal jimi podané dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., tedy že odvolací soud danou právní otázku vyřešil v souladu s (blíže specifikovanými) ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu.
14. Lze se tak domnívat, že stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož není úvaha vrchního soudu o nedbalém a lehkomyslném přístupu stěžovatelů k plnění svých (podstatných) povinností v oddlužení zjevně nepřiměřená. Ústavní soud poté, co se seznámil s důvody obsaženými v usnesení vrchního soudu, nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti vytknout. Argument stěžovatelů, podle kterého může jeden z manželů (s)plnit povinnosti v oddlužení i za druhého, se míjí se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého stěžovatelé své (společné) povinnosti neplnili, když stanovenou zálohovou částku řádně neplatili.
15. Stěžovatelé dále opakují svou dovolací námitku, že se vrchní soud zabýval toliko výrokem I krajského soudu, ač napadli celé usnesení, aniž by ovšem zdůvodnili, proč z hlediska ústavnosti (či alespoň z hlediska věcné správnosti) nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu, že jde o tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., a že tudíž není dán způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že to Ústavnímu soudu není zřejmé ani jinak, i v tomto bodě nemůže ústavní stížnost považovat za jakkoliv opodstatněnou.
16. Dovolávají-li se stěžovatelé citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, resp. § 418 odst. 1 písm. b) či odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017), z ústavní stížnosti není patrno, proč tak činí. Prvně uvedené ustanovení nebylo v posuzované věci aplikováno, nehledě na to, že v něm obsaženou právní normu insolvenční zákon v relevantním znění již neobsahoval. V případě druhého ustanovení z insolvenčního rejstříku plyne, že k jednání nařízenému krajským soudem na 15. 11. 2024 se stěžovatelé nedostavili, ač byli řádně předvoláni, a s upuštěním od jednání před vrchní soudem vyslovili souhlas, nadto možné pochybení vrchního soudu by mohlo zakládat vadu řízení, jež by nepředstavovala způsobilý dovolací důvod (viz sub 15, srov. i § 242 odst. 3 o. s. ř.).
17. Z těchto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu