Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Liskova, zastoupeného Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 17 A 72/2025-19, ze dne 4. září 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V projednávané věci se Ústavní soud zabýval otázkou, zda a případně za jakých podmínek lze přerušit řízení o ochraně proti nečinnosti (§ 79 soudního řádu správního).
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že městský soud napadeným usnesením přerušil řízení o stěžovatelově žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Této ochrany se stěžovatel domáhá proti postupu správního orgánu v řízení o udělení státního občanství. Správní orgán v řízení o jeho žádosti o udělení státního občanství odmítl vydat rozhodnutí s odkazem na § 7y odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a podle přechodných ustanovení v čl. II zákona č. 24/2025 Sb. Podle těchto ustanovení platí, že "řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podá státní občan Ruské federace nebo která je podána za státního občana Ruské federace staršího 15 let, se přeruší dnem následujícím po dni, kdy je žádost doručena Ministerstvu vnitra postupem podle § 21 odst. 1 zákona o státním občanství České republiky", a zároveň se tato úprava podle přechodných ustanovení použije i na žádosti o udělení státního občanství České republiky, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Ze stejného důvodu nemohl správní orgán vyhovět žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti.
4. Stěžovatel podal na městský soud žalobu s tím, že aplikace tohoto ustanovení je podle něj protiústavní a diskriminační. Městský soud ověřil, že u Ústavního soudu je pod sp. zn. Pl. ÚS 15/25 vedeno řízení o zrušení výše citovaného ustanovení. Proto je podle něj namístě řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) soudního řádu správního přerušit, neboť výsledek řízení před Ústavním soudem může mít vliv na rozhodování městského soudu.
5. Stěžovatel namítá, že řízení o žalobě proti nečinnosti má probíhat rychle, aby poskytnutá ochrana byla účinná. Jinak takové řízení ztrácí smysl. Přerušením řízení vyvolává soud nové průtahy a nový druh nečinnosti. Městský soud si měl sám učinit úsudek o ústavnosti uvedeného ustanovení a případně věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení. Vyčkávání na skončení jiného řízení před Ústavním soudem je podle stěžovatele protiústavním postupem. Soud odmítl přezkoumat stěžovatelovu žalobu, ač k tomu měl pravomoc a povinnost. Soudy nejsou podle judikatury Ústavního soudu jen automatickým vykonavatelem zákona. Městský soud měl tedy buď žalobu projednat, anebo postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však nepřípustná.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale představuje ultima ratio, tedy institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků nápravy. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, kdy zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných.
8. Usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tento závěr Ústavní soud opakovaně přijal jak k rozhodnutím o přerušení soudního řízení obecně (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1199/17 ze dne 13. 12. 2017 nebo I. ÚS 1105/18 ze dne 11. 4. 2018), tak specificky k rozhodnutím podle § 48 odst. 3 soudního řádu správního (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 763/23 ze dne 25. 4. 2023 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3479/19 ze dne 7. 11. 2019). Z toho důvodu se Ústavní soud nemohl ústavní stížností meritorně zabývat.
9. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Ústavní soud v dané věci neshledal ani splnění podmínek pro výjimečné shledání přípustnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (stěžovatel je ostatně ani nenamítal). Podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu je přípustná stížnost tehdy, dochází-li k řízení o opravném prostředku, jehož vyčerpání by bylo nezbytné, ke značným průtahům, z nichž vzniká stěžovateli vážná a neodvratitelná újma. To v dané věci není zjevně splněno, neboť jednak žádné řízení o opravném prostředku proti napadenému rozhodnutí neběží, a dále nelze dospět k závěru, že by řízení před městským soudem trpělo značnými průtahy, přičemž naplněna není ani podmínka vážné a neodvratitelné újmy. Podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost považovat za přípustnou, přesahuje-li podstatně zájmy stěžovatele. Tato podmínka by v dané věci mohla být splněna, neboť stěžovatel nepřímo namítá protiústavnost aplikovaného zákona, což je druh otázky, který Ústavní soud s podstatným přesahem zájmů stěžovatelů spojuje (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997). Jediným řešením takové situace by však bylo přerušení řízení o ústavní stížnosti, stejně jako to učinil městský soud v řízení o stěžovatelově správní žalobě, což zjevně není stav, kterého by se stěžovatel domáhal. Ani z toho důvodu tedy nelze ústavní stížnosti vyhovět.
10. Ani ve specifické otázce použití institutu přerušení řízení v řízení o žalobě proti nečinnosti (který jde zdánlivě proti jeho smyslu) neshledal Ústavní soud v dané věci žádné pochybení městského soudu. Tvrzená nečinnost správního orgánu byla výsledkem aplikace speciálního zákonného ustanovení. Na řízení o stěžovatelově žádosti o udělení státního občanství dopadá úprava § 7y odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., která znemožňuje správnímu orgánu o jeho žádosti v době podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti rozhodnout. Jelikož je tímto zákonem vázán i městský soud (čl. 95 odst. 1 Ústavy), je zřejmé, že otázka, zda ustanovení zakládající překážku vydání rozhodnutí je či není v souladu s ústavním pořádkem, přímo ovlivňuje rozhodnutí správního soudu o ochraně proti nečinnosti. Dozvěděl-li se městský soud o probíhajícím řízení před Ústavním soudem, jehož předmětem je ústavní konformita daného ustanovení, postupoval v souladu se zákonem, pokud řízení přerušil.
11. Otázky, které stěžovatel ve své stížnosti vznáší (tj. zda § 7y zákona č. 65/2022 Sb. je či není diskriminační), bude posuzovat plénum Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/25 . Postavení stěžovatele by ve vztahu k výsledku řízení nijak neovlivnilo, pokud by městský soud namísto přerušení řízení za účelem vyčkání rozhodnutí v již zahájeném řízení o přezkumu uvedeného ustanovení stejnou úpravu sám napadl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a řízení následně rovněž přerušil. Vzhledem k tomu, že v daném řízení jde o tzv. abstraktní kontrolu norem, není Ústavní soud ani vázán "šíří" v návrhu uplatněných námitek, nýbrž provádí komplexní přezkum daného ustanovení. Ani v tomto směru by tedy vstup městského soudu do řízení před Ústavním soudem neměl žádný vliv. Nadto lze podle Ústavního soudu presumovat, že žádné další argumenty proti ústavnosti uvedeného ustanovení soud neměl. K porušení stěžovatelových ústavních práv tak nedošlo.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2025
Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka