Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. O., t. č. Vazební věznice a ÚpVZD Brno - Bohunice, zastoupené Mgr. Lukášem Rosenberkem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č. j. 8 To 263/2022-625, za účasti Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod, jakož i její právo podle čl. 5, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se prvého násilného jednání dopustila dne 22. 5. 2012, kdy na chodbě Základní školy X, po předchozím úmyslu usmrtit a zmocnit se rukojmí s úmyslem hrozit jejím usmrcením, pokud nebudou Policií ČR splněny její požadavky, ozbrojena kuchyňským nožem napadla L. S., tak, že bez slovního projevu k ní přistoupila v době, kdy se chystala odvézt děti seřazené před školní jídelnou a 11krát jí bodla, čímž jí způsobila mnohočetná bodně řezná poranění v oblasti hlavy, hrudníku, břicha a horních končetin. K úmrtí poškozené nedošlo shodou šťastných okolností a díky včasnému zákroku záchranné služby. Toto její jednání bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, 2 písm. b) tohoto zákona. S ohledem na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie bylo následně trestní stíhání zastaveno usnesením Krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. 3 KZV 29/2012 z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť stěžovatelka nebyla z důvodu nepříčetnosti trestně odpovědná. Následně usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 1203/2012 bylo stěžovatelce uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou, přičemž toto bylo základě návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě ze dne 15. 1. 2014 přeměněno Okresním soudem v Opavě usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 19 Nt 103/2014 na léčení ambulantní. Stěžovatelka byla přijata k ústavnímu léčení dne 22. 5. 2012 a dne 18. 1. 2013 byla umístěna do otevřeného rehabilitačního režimu. Dne 13. 10. 2014, tedy v době, kdy měla vykonávat ambulantní psychiatrické léčení a byla pod dohledem lékařů a měla nastavenou pravidelnou medikaci, se stěžovatelka dopustila další násilné trestné činnosti, která byla Krajským státním zástupcem v Brně kvalifikována jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), d), j) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tohoto zákona a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. S ohledem na závěry znaleckých posudků z oboru psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bylo trestní stíhání stěžovatelky usnesením Krajského státního zástupce v Brně ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. 4 KZV 21/2014 z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno, neboť stěžovatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 11 Nt 2/2015 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 6 To 53/2015 byla stěžovatelce uložena zabezpečovací detence. Ve věci bylo následně opakovaně rozhodováno Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") v pravidelných lhůtách podle § 357 odst. 1 trestního řádu tak, že důvody zabezpečovací detence na straně stěžovatelky trvají i nadále. Usnesením městského soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 0 Dt 14/2015-610 bylo rozhodnuto podle § 355 trestního řádu za použití § 100 odst. 6 trestního zákoníku tak, že se u stěžovatelky mění zabezpečovací detence, která jí byla uložena usnesením krajského soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 Nt 2/201-568 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 6 To 53/2015-611, na ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
4. Proti usnesení městského soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 0 Dt 14/2015-610 podal stížnost státní zástupce, který poukazoval na to, že členové odborné komise Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen "ÚZD") se ve své zprávě ze dne 12. 7. 2022 jednomyslně neshodli na tom, zda i nadále u stěžovatelky trvají důvody zabezpečovací detence, když s výjimkou lékaře psychiatra a psychologa dospěli všichni členové komise k závěru, že je na místě pokračování v zabezpečovací detenci. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl tak, že u stěžovatelky nadále trvají důvody zabezpečovací detence, která jí byla uložena usnesením krajského soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 11 Nt 2/201-568 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 6 To 53/2015-611.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud ve svém usnesení zcela rezignoval na principy, které je nutné dodržet při uložení, resp. rozhodování o dalším trvání důvodů pro výkon zabezpečovací detence. Na rozdíl od městského soudu, který po provedení značného množství důkazů (výslech stěžovatelky i její matky, znalecký posudek MUDr. Marty Holanové a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., komplexní zprávy ÚZD) rozhodl logicky a správně tak, že u stěžovatelky lze zajistit ochranu společnosti jinou, mírnější formou, a to uložením ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní, krajský soud, aniž by sám provedl jakékoliv dokazování, dospěl na základě nezměněného důkazního stavu k závěru, že důvody pro další trvání zabezpečovací detence v případě stěžovatelky trvají. Vycházel-li krajský soud z vyjádření MUDr. Šnelera, psychiatra ÚZD, ze dne 10. 5. 2022 zpracovaného více jak dva měsíce před veřejným zasedáním, toto odborné posouzení má podle stěžovatelky fabulační základ a vychází z psychického stavu stěžovatelky z období roku 2012 - 2014. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice trvání zabezpečovací detence a má za to, že v jejím případě byla porušena veškerá procesní i hmotněprávní pravidla týkající se rozhodování o omezení osobní svobody jedince, když krajský soud nevzal v úvahu důkazy provedené městským soudem a rozhodl de facto pouze podle aktuální zprávy odborné komise ÚZD z 12. 7. 2022, resp. názoru předsedy odborné komise, tajemníka, praktické lékařky, psychiatra, speciálního pedagoga, sociálního pracovníka, terapeuta a právníka. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že členové odborné komise ÚZD se s ní setkávají v každodenním styku a mají tedy větší prostor k tomu, aby se s jejím chováním a jednáním podrobněji a lépe seznámili. Závěry ÚZD, o něž se opřel krajský soud ve svém rozhodování, přitom nejsou řádně odůvodněné, postrádají jakoukoliv logiku či odborné posouzení, a jsou silně ovlivněny náhledem na stěžovatelku jako na vražedkyni, která si zasluhuje potrestat, aniž by bylo uvedeno, jak dlouhé by toto časové období mělo být, a co všechno by stěžovatelka musela změnit, aby bylo vůbec možné uvažovat o jejím přemístění do ochranného léčení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že rozhodnutí městského soudu, na základě kterého byla u stěžovatelky změněna zabezpečovací detence na ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, je předčasné, neboť z provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že stěžovatelka není pro společnost vysoce nebezpečná z důvodu možného opakování závažného násilného jednání. Městský soud poukázal zejména na zprávy MUDr. Jana Šnelera, z níž mimo jiné vyplývá, že u stěžovatelky dosud nejsou vyloučeny únikové reakce, účelovost a manipulační potenciál, a na zprávu odborné komise ÚZD, podle které se komise nejednomyslně shodla, že opět doporučí městskému soudu další setrvání stěžovatelky v zabezpečovací detenci, neboť subjektivní výpovědi stěžovatelky o úplném vymizení projevu psychického onemocnění, vlastní vyrovnanosti a smíření se s nemocí vnímají členové komise odborných zaměstnanců s určitou rezervou, což je způsobeno nejen faktem, že páchá opakovaně analogickou trestnou činnost a v minulosti dokázala oklamat zdravotnický personál, ale i tím, že u ní v minulosti byla též zjišťována lhavost, nespolupráce a předstírání.
Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že odborná posouzení ohledně stěžovatelky nejsou jednotná a za tohoto stavu věci měl městský soud provádět další dokazování, zejména je namístě zkoumat osobu stěžovatelky psychologem (primářem MUDr. Vladimírem Smekalem a psychologem Mgr. Jaroslavem Vaňkem) za účelem odstranění či alespoň objasnění rozporů ohledně posouzení jejích osobnostních rysů s ohledem na možnou fabulaci či manipulaci, lhavost, nespolupráci a předstírání, jež vyplývá z předchozích znaleckých zkoumání.
10. Krajský soud tedy neučinil ve věci závěr, který mu stěžovatelka v ústavní stížnosti přisuzuje, když namítá, že je jí jak ze strany jak Krajského soudu, tak i komise UZD, téměř napřímo sděleno, že ať už na tom bude její zdravotní stav jakkoliv dobře, s ohledem na její minulost bude vždy existovat riziko disimulace jejího stavu a riziko ohrožení společnosti, takže bude vždy rozhodováno ,,pro jistotu" tak, že zůstane i nadále omezena na svobodě v tom nejpřísnějším možném režimu, pouze konstatoval, že poté, kdy bude doplněno dokazování ve výše naznačeném směru, městský soud při dalším rozhodování zváží, zda má dostatek jednoznačných podkladů k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností rozhodnout o tom, zda na straně stěžovatelky, která je nadále potencionálně pro společnost osobou vysoce nebezpečnou z důvodu možnosti opakování násilné činnosti, trvají důvody zabezpečovací detence (v této souvislosti poukázal krajský soud na § 110 odst. 1 trestního řádu).
Krajský soud zdůraznil, že nepolemizuje se závěry znaleckých posudků znalců Doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. a MUDr. Marty Holanové, na jejichž závěry poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, nicméně s ohledem na osobu stěžovatelky i na její opakované velmi závažné násilné jednání, její schopnost simulovat, nespolupracovat, předstírat a lhát nejen zdravotnickému personálu, ale i vlastní matce, je nutno zajistit ochranu společnosti, což je na rozdíl od úkolu znalců prvotní povinností soudu.
11. Uvedenému závěru krajského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, neboť soud vycházel z relevantních zákonných ustanovení, své právní závěry řádně odůvodnil, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními, neboť jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které "podstata a smysl zabezpečovací detence a ochranného léčení v ústavní formě spočívá v ochraně společnosti izolací pachatele společensky škodlivého jednání. Od trestu odnětí svobody, který plní totožný účel, se oba instituty liší v tom, že jejich aplikace je namístě v případech, kdy páchání kriminálního jednání bylo zapříčiněno (či alespoň významně podporováno) buď duševní poruchou, anebo vlivem závislosti na nějaké návykové látce.
Skutkově je pak naplnění tohoto předpokladu nutně v kompetenci odborníků z oblasti psychiatrie, kteří by měli stanovit příslušnou diagnózu a předestřít i svůj odborný pohled na možnosti řešení takového problému. Úkolem obecných soudů pak je zasadit poznatky lékařů do právního rámce" [viz nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2877/19
(N 47/99 SbNU 96), v němž se Ústavní soud zabýval povinností soudu provést náležité dokazování při přezkumu trvání zabezpečovací detence]. Právě z důvodu provedení doplnění dokazování, ke kterému krajský soud zavázal svým rozhodnutím městský soud, bylo rozhodnuto, že u stěžovatelky nadále trvají důvody zabezpečovací detence.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o odůvodněný případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu