Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Řezníčkové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022 č. j. 5 As 27/2022-38, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2021 č. j. 42 A 18/2020-43, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 23. 6. 2020 č. j. SBS 15596/2020/ČBÚ-23/1 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 26. 2. 2020 č. j. SBS 29257/2018/OBÚ-04/5, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "správní orgán I. stupně") v záhlaví uvedeným rozhodnutím shledal stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, jehož se stěžovatelka dopustila tím, že dne 30. 6. 2018 v ranních hodinách vědomě a úmyslně neoprávněně vnikla s dalšími účastníky akce "KLIMAKEMP 2018" do důlního díla - lomu Bílina na druhý skrývkový řez, k rypadlu KU 800/8/K105 společnosti Severočeské doly a. s., kde je vykonávána správním orgánem I. stupně řádně povolená hornická činnost a kam je vstup zakázán. Za spáchání uvedeného přestupku správní orgán I. stupně podle § 40a odst. 3 písm. a) horního zákona uložil stěžovatelce pokutu ve výši 8 000 Kč a současně jí uložil též povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Český báňský úřad rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka proti rozhodnutím správních orgánů brojila správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť neshledal podstatný přesah zájmů stěžovatelky.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. K posouzení nepřijatelnosti kasační stížnosti ze strany Nejvyššího správního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její kasační stížnost nemohla být posouzena jako nepřijatelná s poukazem na rozsudek v jiné - podle názoru Nejvyššího správního soudu identické - věci (konkrétně rozsudek ze dne 31. 10. 2022 č. j. 4 As 100/2022-32 a rozsudek ze dne 22. 11. 2022 č. j. 6 As 175/2022-28). V době, kdy stěžovatelka podala kasační stížnost, nebyly Nejvyšším správním soudem odkazované "precedenční" věci dosud rozhodnuty, při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti je proto nebylo možné zohlednit. Stěžovatelka totiž nemohla v době podání kasační stížnosti čelit nepřijatelnosti kasační stížnosti argumentací o potřebě odchýlit se od dosavadní ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelka dále brojí proti nedodržení přezkumného principu ze strany krajského soudu. Uvádí, že krajský soud nerespektoval skutkové závěry správních orgánů a značně posunul jejich intepretaci, když dospěl k závěru, že v předchozích přestupkových řízeních byla stěžovatelka stíhána pouze za neuposlechnutí výzvy po vstupu do dolu, nikoli za samotný vstup do důlního prostoru.
5. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší námitky proti samotnému rozhodnutí o přestupku. Porušení zásady ne bis in idem stěžovatelka spatřuje v tom, že byla napadenými rozhodnutími uznána vinnou spácháním přestupku, ačkoli byla již před tím uznána vinnou spácháním jiného přestupku za stejné jednání, tedy vniknutí do prostoru dolu navzdory výzvě a setrvání v něm navzdory další výzvě. Podle jejího názoru neobstojí závěr, že šlo o dva samostatné skutky, ani úvaha o odlišných následcích. Pojmy "chráněný zájem" nebo "právně relevantní následek" nejsou dle stěžovatelky formálně vzato součástí subjektivní ani objektivní stránky skutku; pluralita chráněných zájmů je nepodstatná, klíčová je fakticita následku. Stěžovatelka dále namítá, že spáchání skutku nebylo prokázáno, neboť nebyla řádně ztotožněna a neexistuje žádný důkaz, že by skutek spáchala ona. Správní orgány i správní soudy vycházely pouze z podkladu policie, přičemž nepřipustily návrhy důkazů, které by metodu ztotožnění ze strany policie zpochybnily. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její jednání nesplňovalo materiální znak přestupku. Spáchaný skutek byl proveden veřejně s cílem poukázat na veřejně prospěšné cíle (ochrana životního prostředí a klimatu). Správní soudy nereagovaly adekvátně na argumenty založené na ústavněprávní argumentaci právem na odpor a ochranou životního prostředí. Cílem jednání bylo vyjádřit protest proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje celosvětové životní prostředí, a to za situace, kdy se jiné právní a politické nástroje nejevily jako relevantní a dostatečně účinné. Znemožnění účinných zákonných prostředků je třeba posoudit ve vztahu k cíli, kterého chtěla stěžovatelka spolu s ostatními demonstranty dosáhnout a kvůli kterému volila mírně konfrontační způsob protestu. Základní argument Nejvyššího správního soudu, že nejde o právo na odpor, neboť stěžovatelka se může bránit sankčním důsledkům svého jednání, nemůže obstát. Podstatné je, že svého klíčového cíle ochrany klimatu nemohla účinně dosáhnout jinak. Skutečnost, že určité formálně deliktní jednání je aktem občanské neposlušnosti, by měla oslabovat přísné hodnocení materiálního znaku.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud konstatuje, že účelem institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti podle § 104a soudního řádu správního je snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud (zejména u "bagatelních" nebo opakujících se kasačních stížností), což se promítá do poměrně stručného odůvodnění napadeného usnesení, jehož podstatou je krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti vyřešeny. Zavedení tohoto institutu do soudního řádu správního posiluje důležitou právní hodnotu, kterou je efektivní a včasný výkon spravedlnosti, jeho řádné využívání ze strany Nejvyššího správního soudu je proto nezbytnou součástí fungování právního státu, nikoli odepřením přístupu k soudu, jak tvrdí stěžovatelka. Nejvyšší správní soud v souladu s principem právní jistoty ve své judikatuře již dříve vyložil neurčitý právní pojem "přesah vlastních zájmů stěžovatele" (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS), který v posuzované věci aplikoval. Vysvětlil, že stěžovatelka v kasační stížnosti vznesla námitky týkající se zániku odpovědnosti za přestupek, použití zásady ne bis in idem, ztotožnění pachatelky přestupku a naplnění materiálního znaku přestupku. Ani jedna námitka však dle Nejvyššího správního soudu nenaplňuje kritéria přijatelnosti, neboť se nejedná o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Krajský soud naopak dle Nejvyššího správního soudu posoudil případ stěžovatelky zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit. Pakliže Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na rozsudek, který byl vydán až po podání kasační stížnosti, nijak to nezpochybňuje posouzení důvodů kasační stížnosti v napadeném usnesení, neboť v obecné rovině již citované právní otázky byly vyřešeny předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu.
10. Jde-li o samotné věcné námitky v ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že zjevná neopodstatněnost návrhu může vyplynout rovněž z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících obdobnou právní problematiku. Obdobnými ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, kteří se stejně jako stěžovatelka účastnili v rámci akce "KLIMAKEMP 2018" blokády dolu Bílina, se Ústavní soud již několikrát zabýval, konkrétně v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 10/23 , sp. zn. IV. ÚS 113/23 , sp. zn. IV. ÚS 209/23 , sp. zn. II. ÚS 250/23 , IV. ÚS 284/23 , IV. ÚS 317/23 a IV. ÚS 1113/23 , přičemž ve všech případech ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud, resp. jeho III. senát, neshledává žádný důvod se od právních závěrů v citovaných věcech jakkoliv odchýlit.
11. K námitce porušení zásady ne bis in idem lze poukázat na předchozí právní závěry Ústavního soudu, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací praxi a judikaturu ESLP posuzovaly jednotu skutku jak co do jednání, tak co do následku. Ve věci stěžovatelky pak jde v obou uvedených intencích o odlišné skutky. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom třeba se u zkoumání totožnosti činu (skutku) co do jednání pro účely posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zaměřit na to, zjednodušeně řečeno, zda jsou konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného neoddělitelně spojeny v čase a místě [viz např. bod 29 nálezu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 143/16
(N 67/81 SbNU 167), bod 8 usnesení ze dne 11. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2338/16 či obdobně bod 15 usnesení ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1109/16 ]. Skutkovou podstatu přestupku podle horního zákona účastníci akce (tedy rovněž stěžovatelka v nyní posuzované věci) naplnili tím, že vnikli do důlního díla, kam je vstup zakázán. Naproti tomu přestupek spočívající v nesplnění pokynu policisty sloužícího k zajištění účelu shromáždění spáchala stěžovatelka již ve chvíli, kdy se navzdory výzvě policisty nevrátila na nahlášenou trasu pochodu, aniž ještě vnikla do prostoru lomu Bílina. Co se týče výzvy policisty směřující k opuštění prostoru lomu, přišla nutně až ve chvíli, kdy byl přestupek podle horního zákona dokonán (vniknutím do tohoto prostoru), neboť další setrvání v tomto prostoru není znakem jeho skutkové podstaty. Úvahy správních soudů uvedená východiska judikatury Ústavního soudu respektují, nelze jim upřít racionálně logický základ a jsou srozumitelně odůvodněny.
12. Opodstatněnou není ani námitka stěžovatelky, že její jednání nesplňovalo materiální znak přestupkového jednání. Správní soudy se vypořádaly s námitkou o pohnutkách jednání stěžovatelky jako politického protestu. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v obecné rovině neodporuje právu pokojně se shromažďovat podle čl. 11 Úmluvy, reaguje-li veřejná moc na úmyslné narušení veřejného pořádku a práv druhých při politických protestech i uložením přiměřených sankcí trestní povahy. Při hodnocení přiměřenosti zásahu státu se zkoumá, mimo jiné, zda "narušení běžného života" bylo hlavním cílem protestu či nahodilým, vedlejším dopadem, jakož i přiměřenost sankce s ohledem na závažnost narušení veřejného pořádku nebo práv druhých, a zda za dané situace neexistovaly jiné alternativní formy protestu, které by nebyly v rozporu se zákonem (srv. rozsudky ze dne 15. 10. 2015 ve věci stížnosti č. 37553/05, Kudrevičius a ostatní proti Litvě, nebo ze dne 1. 9. 2022 ve věci stížností č. 23158/20, 31365/20 a 32525/20, Makarashvili a ostatní proti Gruzii). Správní soudy odůvodnily, že politické motivace akce "KLIMAKEMP 2018" ve srovnání s horním zákonem chráněnými hodnotami nebyly natolik významné, aby opodstatnily závěr, že chybí materiální znak protiprávnosti, byla-li naplněna skutková podstata přestupku podle tohoto zákona. Také se lze ztotožnit se závěrem, že neoprávněné vniknutí do důlního díla nebylo jedinou efektivní formou protestu proti těžbě hnědého uhlí. Výše stěžovatelce uložené pokuty se navíc nachází v polovině zákonem stanovené sazby. Aniž by zpochybňoval naléhavost motivů stěžovatelky, Ústavní soud s ohledem na uvedené zastává názor, že veřejná moc v její věci na porušení zákonem chráněných zájmů reagovala přiměřeně. K argumentaci stěžovatelky právem na odpor podle čl. 23 Listiny lze v podrobnostech odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 10/23 ze dne 25. 1. 2023, bod 20. Správní soudy věnovaly náležitou pozornost zkoumání materiální stránky přestupku a z ústavněprávního hlediska není jejich závěrům co vytknout.
13. Pokud jde o otázku, zda stěžovatelka předmětný skutek skutečně spáchala, Ústavní soud jednak v procesu zjišťování totožnosti stěžovatelky neshledal kvalifikované vady, jednak se ztotožňuje s hodnocením správních soudů, že se jedná o námitku zjevně účelovou. Ohledně nedodržení přezkumného principu ze strany krajského soudu, Ústavní soud uvádí, že otázka vymezení skutkové podstaty skutku je, jak ostatně dokazuje stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti, otázkou právní, nikoli otázkou skutkovou. Neobstojí však ani stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud nemohl přezkoumat skutkové závěry správních orgánů, když jedním z pilířů správního soudnictví je právě princip plné jurisdikce při kontrole správních rozhodnutí o trestních obviněních.
14. Nad rámec shora uvedeného je třeba připomenout, že stěžovatelce byl uložen správní trest pokuty ve výši 8 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Z ústavněprávního hlediska jde i ve svém souhrnu o tzv. bagatelní částku. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nevysvětlila a nedoložila, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19 ).
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu