Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Raškovou, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2020 č. j. 6 As 171/2020-50, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 1 odst. 2 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepřiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojil návrh na zrušení ustanovení § 28 odst. 1 věty prvé zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a dále § 1 odst. 2 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o zákon urychlení výstavby"), neboť je považuje za rozporná s ústavním pořádkem.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 6. 2020 č. j. 30 A 36/2020-144. Tou krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele napadající správní rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř o vyvlastnění pozemku stěžovatele a náhradě za toto vyvlastnění.
3. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud přiměřeným použitím § 73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Zdůraznil přitom, že k podmínkám přiznání odkladného účinku kasační stížnosti patří 1) existence výrazně nepoměrné újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly a současně 2) absence rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pak povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy leží právě na stěžovateli, který "musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní" (bod 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
4. Újma tvrzená stěžovatelem měla spočívat v omezení výkonu jeho vlastnického práva k pozemkům navazujícím na pozemek vyvlastněný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel "nijak nespecifikoval, které konkrétní pozemky z listu vlastnictví... jsou napadeným rozhodnutím dotčeny, jaká je jejich poloha vůči vyvlastněnému pozemku, zda jsou k nim možné jiné přístupové cesty apod. Stěžovatel nedoložil, že není oprávněn vstupovat na své pozemky ze svých okolních pozemků, třebas i pronajatých, a na podporu svých tvrzení včetně tvrzení o nájmu nepředložil žádné důkazy (nájemní smlouvu). Stěžovatel nekonkretizoval, proč by potřeboval se zemědělskými stroji vjíždět na pozemky, které má údajně v nájmu jiný subjekt". Současně poznamenal, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by stěžovateli nemohlo prospět a na jeho situaci by se nic nezměnilo, neboť "i když by byly v důsledku odkladného účinku pozastaveny stavební práce na pozemku..., stěžovatel by zřejmě nadále neměl přes tento pozemek ke svým ostatním pozemkům přístup, neboť z prostého přiznání odkladného účinku by žádnému subjektu nevznikla povinnost vybudovat stěžovateli požadovaný sjezd, vrátit vyvlastněný pozemek do původního stavu či jinak zajistit přístup k jeho pozemkům přes vyvlastněný pozemek, na němž již započaly stavební práce a jehož stav bez dalšího přístup k jiným pozemkům zřejmě neumožňuje (ostatně ani k této okolnosti stěžovatel nic konkrétně netvrdil)." (bod 5 odůvodnění).
5. Rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 As 171/2020-66 Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele tak, že zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. Současně stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv a svobod, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny. K porušení základních práv stěžovatele došlo "protiústavní zákonnou úpravou týkající se odkladného účinku žaloby, na jejímž podkladě bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydáno", dále "nepředložením věci k Ústavnímu soudu k zrušení části zákonů o vyvlastnění a o urychlení výstavby", jakož i "nesprávným právním posouzením procesní legitimace Ředitelství silnic a dálnic jako státní příspěvkové organizace k podání návrhu na vyvlastnění ve prospěch státu".
7. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se stěžovatel domáhal s odůvodněním, že mu byl vyvlastněn pozemek, který je jediným pozemkem, přes který může z veřejně přístupné komunikace vjíždět na své ostatní pozemky. Na vyvlastněném pozemku navíc již započala stavební činnost, a proto ohrožení stěžovatele na právech nebylo oproti řízení před krajským soudem jen hypotetické. Stěžovatel upozorňuje na to, že v případě vyvlastnění vedeného toliko v režimu zákona o vyvlastnění má správní žaloba podaná proti některému z výroků podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění přímo ze zákona odkladný účinek (§ 28 odst. 4 téhož zákona). Naproti tomu v případě vyvlastnění podle zákona o urychlení výstavby lze odkladný účinek správní žaloby přiznat pouze na návrh žalobce a po splnění zákonem stanovených podmínek (§ 4 odst. 2 zákona o urychlení výstavby). Osoby, které jsou vlastníky pozemků určených pro stavby dálnic nebo silnic I. třídy nebo stavby s nimi související [§ 1 odst. 2 písm. a) zákona o urychlení výstavby], tak podle stěžovatele požívají snížené ochrany vlastnického práva. Stěžovatel přitom tvrdí, že v mezidobí od právní moci rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění do vydání rozhodnutí o kasační stížnosti byl jeho pozemek "zdevastován" a postižen exekučním příkazem.
8. Současně stěžovatel namítá, že obecné soudy měly Ústavnímu soudu předložit návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona o vyvlastnění a zákona o urychlení výstavby, neboť to on sám navrhl a tato ustanovení jsou podle něj v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel dále tvrdí, že jediným soudem, který může s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přezkoumávat zákonnost výroku o vyvlastnění je soud rozhodující v občanském soudním řízení podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť jen ten může věc nejen projednat, ale i sám věcně rozhodnout a napadené rozhodnutí změnit. Tzv. dvoukolejnost právní úpravy soudního přezkumu vyvlastnění je podle stěžovatele protiústavní a "jednoznačně nahrává vyvlastniteli".
9. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení procesní legitimace Ředitelství silnic a dálnic (dále jen "ŘSD") jako státní příspěvkové organizace k podání návrhu na vyvlastnění ve prospěch státu, resp. že se řádně nezabýval střetem zájmů mezi ŘSD a státem. Přitom stěžovatel poukazuje na konkrétní body rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 As 171/2020-66, kterým bylo meritorně rozhodnuto o jeho kasační stížnosti.
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí nebyly opravné prostředky přípustné.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví, kterému by příslušel výkon dozoru nad rozhodovací činností soudů. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 ).
12. Ústavní stížností stěžovatel napadl toliko usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jde ve své podstatě o pouhé dílčí rozhodnutí dočasné povahy vydané v průběhu řízení o kasační stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je však v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena především na přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) nebo usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18 ]. Proto také Ústavní soud odkazem na svou dřívější judikaturu připomíná, že podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17 ; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17 ; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 nebo usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18 ].
13. Ve světle výše uvedených judikaturních závěrů Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadené rozhodnutí totiž mělo zákonný podklad v § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud byl k jeho vydání příslušný. Rozhodnutí je rovněž náležitým způsobem odůvodněno, je logické a vnitřně bezrozporné. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem soudní svévole.
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že námitky stěžovatele nemají v řízení o této ústavní stížnosti relevanci i z následujících důvodů. Stěžovatel poukazuje na jistou "nerovnost" v přiznání odkladného účinku správní žaloby podle zákona o vyvlastnění na straně jedné a zákona o urychlení výstavby na straně druhé. Podanou ústavní stížností však stěžovatel nenapadl rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, nýbrž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Platí přitom, že odkladný účinek kasační stížnosti není ze zákona přiznán ani zákonem o vyvlastnění, ani zákonem o urychlení výstavby, v důsledku čehož se plně použije § 107 odst. 1 s. ř. s. Pokud jde o další okruh námitek stěžovatele týkajících se "nepředložení věci Ústavnímu soudu", je třeba upozornit na znění čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Již z gramatického výkladu tohoto ustanovení je patrné, že neexistuje žádná povinnost obecného soudu "předkládat věc" Ústavnímu soudu kdykoliv na návrh účastníka řízení, který má pochybnost o ústavnosti zákona nebo jeho části.
Konečně jde-li o argument stěžovatele o nesprávném právním posouzení procesní legitimace ŘSD, touto otázkou se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Jak nastiňuje i sám stěžovatel, Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil až v meritorním rozhodnutí o kasační stížnosti. To však stěžovatel ústavní stížností nenapadl. V důsledku vázanosti Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti proto ani nemůže být předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem [nález ze dne 23. 2.
2006 sp. zn. I. ÚS 290/05
(N 44/40 SbNU 363)].
15. S ohledem na to, že ve věci stěžovatele nebylo shledáno porušení žádného jeho ústavně zaručeného práva, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
16. Pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí Ústavní soud současně s ústavní stížností odmítnout návrh na zrušení § 28 odst. 1 věta prvá zákona o vyvlastnění, jakož i § 1 odst. 2 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost totiž současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 , ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 814/20 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r. předseda senátu