Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Tomášem Doležalem, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 10, U Hranic 3221/16, proti usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2011 č. j. 15 C 6/2011-59 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2011 č. j. 29 Co 381/2011-89, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a dále nerespektován článek 90 a článek 95 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli (žalobci) společností Hotel Liberec, s. r. o. (žalovanou) zamítl usnesením ze dne 11. 4. 2011 č. j. 15 C 6/2011-59 stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 150 000 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 7. 2001 č. j. 29 Co 381/2011-89 toto usnesení potvrdil. Konstatoval, že stěžovatel nepodal žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dne 29. 7. 2010, tj. v zákonné lhůtě, ale teprve (opožděně) dne 17. 1. 2011; včasné podání žaloby stěžovatel neprokázal předložením notářsky ověřeného opisu úvodní strany žaloby opatřené podacím razítkem okresního soudu s datem 29. 7. 2010, neboť tato listina pouze obsahuje ověření notářky, že částečný opis souhlasí s příslušnými částmi listiny, z níž byl pořízen, a nepotvrzuje tak, že podkladem byl originál listiny. Návrh na vydání předběžného opatření, jenž vychází z předpokladu určení neplatného skončení pracovního poměru, již proto nemůže obstát.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil názor, že naopak podání žaloby v zákonné lhůtě osvědčil, neboť kopie byla pořízena v souladu "s novelizací zák. č. 21/2006 Sb." a byla vyhotovena z originálu listiny. Není mu známo, jakým jiným způsobem mohl tuto skutečnost osvědčit, jestliže soud původní žalobu nenalezl, a proto v obavě ze ztráty vlastního originálu žaloby předložil ověřenou kopii. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 189/01
v obdobné věci, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu (též s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2175/2005) shledává překvapivým, neboť je založeno na jiných důvodech, než rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94
, N 5/3 SbNU 17). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98
ze dne 10. 11. 1999; N 158/16 SbNU 171 a sp. zn. IV. ÚS 189/01
ze dne 21. 11. 2001; N 178/24 SbNU 327) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)".
Záruky spravedlivého procesu se vztahují i na dílčí část soudního řízení, ve které obecné soudy rozhodují o návrhu na nařízení předběžného opatření, a proto i zde Ústavní soud především zkoumá, zda byla respektována zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/11
ze dne 7. 6. 2011; N 109/61 SbNU 617), zda rozhodnutí není projevem svévole (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98
; N 158/16 SbNU 171) a zda je řádně odůvodněno (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08
; N 12/52 SbNU 121).
Kromě řečeného rovněž platí, že předpokladem vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření je též úsudek, že ve věci uplatněný nárok není zjevně neopodstatněný.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně osvětlily, z jakých důvodů návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověly, jejich odůvodnění jsou srozumitelná, mají racionální základnu a lze je zastávat; o ústavněprávně relevantní exces či svévoli ve smyslu vyloženém výše proto nejde. Rozhodný závěr, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru stěžovatele byla podána opožděna, z těchto hledisek obstojí, a že naopak neobstojí návrh na předběžné opatření, je toho logickým důsledkem. Ostatně k témuž závěru dospěl odvolací soud ve věci samé, a to - oproti názoru stěžovatele - procesně udržitelně.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu