Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem se sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 9. 2022, č. j. 66 T 172/2017-1072, spojené s návrhem na zrušení § 222 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, za účasti Okresního soudu v Bruntále, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní podaný se odmítají.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Bruntále ("okresní soud"), neboť tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, okresní soud napadeným usnesením podle ustanovení § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ("trestní řád"), blíže vymezený skutek, kterého se měl stěžovatel dopustit a pro který na něj předtím byla podána obžaloba, postoupil Městskému úřadu ve V., neboť uvedený skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Předmětný skutek měl spočívat - zjednodušeně vyjádřeno - v psychickém nátlaku stěžovatele na jeho manželku a v jejím opakovaném fyzickém napadení.
3. Stěžovatel namítá, že sice respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, nicméně v daném případě je základním předpokladem pro postup podle § 222 odst. 2 trestního řádu jednoznačný a odůvodněný závěr soudu, že se skutek, ve kterém je spatřován možný přestupek, skutečně stal. V tomto případě se však okresní soud za situace, kdy stěžovatel byl po dobu 5 a půl roku trestně stíhán, zabýval výsledky dokazování na jedné straně odůvodnění rozhodnutí, přičemž převzal bez jakýchkoliv úprav skutkovou větu obžaloby. Z tohoto usnesení je přitom patrno, že soud nemá za prokázáno, že by se daný skutek v popsaném rozsahu skutečně stal. Proti předmětnému usnesení soudu navíc zákonná úprava umožňuje podat řádný opravný prostředek (stížnost) výhradně státnímu zástupci. Proto stěžovatel navrhuje zrušit § 222 odst. 3 trestního řádu jako protiústavní.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy nebo jinými orgány veřejné moci. Řízení o ústavní stížnosti je proto zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
6. To konkrétně znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil ostatním orgánům veřejné moci napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě příslušných orgánů veřejné moci.
7. To platí i pro nynější případ. Postoupením věci dle § 222 odst. 2 trestního řádu totiž sice končí trestní řízení, avšak o stejném skutku bude vedeno jiné právní řízení. V něm bude mít stěžovatel možnost uplatnit svá práva, a nebude-li souhlasit s jeho výsledkem, využít všech možných dalších prostředků nápravy, které mu zákon přiznává, včetně prostředků ve správním soudnictví a následného eventuálního podání ústavní stížnosti. I v případě, když by bylo usnesení o postoupení věci do přestupkového řízení k stížnosti státního zástupce zrušeno, má dotčená osoba i nadále možnost uplatňovat svá práva v dalším průběhu trestního řízení.
8. Ústavní stížnost totiž slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, přičemž tento zásah musí být osobní, aktuální a bezprostřední. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actionem popularis, kdy může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo pouze obecně, tj. nekonkrétně, nebo neindividualizovaně. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita. Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině.
9. Právě zmiňovaná podmínka bezprostřednosti zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele však v nyní posuzované věci splněna nebyla a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podstata jím uplatněné argumentace se totiž orientuje na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, přičemž je však zřejmé, že i když by tato námitka byla opodstatněná, z této samotné okolnosti ještě neplyne nic, co by bylo způsobilé se negativně projevit v jeho právní sféře.
10. Lze tak stručně shrnout, že v nyní posuzované věci není řízení o skutku kladeném stěžovateli za vinu dosud ukončeno. Proto nemůže žádné porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod představovat ani skutečnost, že stěžovatel neměl právo proti napadenému usnesení podat stížnost, neboť bude mít možnost se věcně i procesně hájit v jiném typu řízení (navíc již nikoliv trestním, což logicky implikuje, že mu hrozí výrazně nižší trest a společenská stigmatizace). Jinak řečeno, v důsledku napadeného usnesení okresního soudu o postoupení věci ještě nedochází a ani docházet nemůže k bezprostřednímu zásahu do základních práv stěžovatele, který by mohl důvodně vnímat negativně.
11. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že neexistuje základní právo na zproštění obžaloby a stěžovatelovo zproštění v situaci, kdy trestní soud dospěl k závěru, že ačkoliv nejde o trestný čin, skutek může být posouzen jako jiný právní delikt, by mohlo (podle povahy daného deliktu) zabraňovat jeho projednání a rozhodnutí o něm v jiném právním řízení z důvodu překážky věci rozsouzené. Ani skutečnost, že trestní soud postup dle § 222 odst. 2 trestního řádu aplikoval, nemůže jakkoliv předznamenávat rozhodnutí příslušného jiného orgánu, a i kdyby se tak snad hypoteticky v individuálním případě stalo pochybením takového orgánu, který by nekriticky převzal závěry trestního soudu, z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti to ničeho nemění, neboť jednotlivec postižený takovou vadou má stále možnost brojit proti ní v příslušných opravných řízeních, eventuálně i podáním ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud z těchto důvodů ve své ustálené rozhodovací praxi ústavní stížnosti obžalovaných směřující proti usnesením trestních soudů o postoupení věci dle § 222 odst. 2 trestního řádu setrvale odmítá pro nepřípustnost dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3047/10 ze dne 25. 11. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3449/13 ze dne 4. 12. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 428/17 ze dne 25. 7. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 3366/19 ze dne 28. 11. 2019 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3713/18 ze dne 18. 12. 2018, anebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1851/21 ze dne 24. 8. 2021).
13. S touto judikaturou se stěžovatel nijak nevypořádal a neuvedl ani nic, co by ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odůvodňovalo mimořádné neodmítnutí ústavní stížnosti v případě nevyčerpání opravných prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Není přitom úkolem zdejšího soudu tyto důvody, přesahující vlastní zájmy stěžovatele, dovozovat namísto něj. Domáhá-li se totiž stěžovatel výjimky z principu subsidiarity, musí být tato zákonná výjimka odůvodněna podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele, což však není splněno v případě, kdy stěžovatel argumentuje pouze nerespektováním judikatury Nejvyššího soudu a nedostatečným odůvodněním napadeného usnesení okresního soudu v této konkrétní věci.
14. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji odmítl jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává.
15. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i akcesorický návrh na zrušení § 222 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že tento návrh byl součástí ústavní stížnosti, rozhodl Ústavní soud o ní v senátu mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1851/21 ze dne 24. 8. 2021).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu