Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti nezletilé J. K., zastoupené zákonným zástupcem Š. K., zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 2 KZN 3088/2023-16, usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. září 2023 č. j. 5 ZN 221/2023 - 67 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, 2.
oddělení obecné kriminality ze dne 31. července 2023 č. j. KRPM-42841-69/TČ-2023-140573-507, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv ve smyslu čl. 8 odst. 1, čl. 9, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Dne 23. 3. 2023 byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, na základě písemného oznámení Š. K. (otce nezletilé stěžovatelky). Podle otce nezletilé stěžovatelky došlo ke zneužití zdravotního stavu Z. S., zesnulé matky nezletilé stěžovatelky (dále jen "zesnulá"). Zesnulá v terminálním stavu zhoubného nádorového onemocnění převedla movitý a nemovitý majetek na strýce a babičku nezletilé stěžovatelky a uzavřela sňatek s O. S. Podle znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Tržického, který předložil otec stěžovatelky, nebyla zesnulá schopna projevit svobodnou vůli a zvážit všechny okolnosti a důsledky darovací smlouvy a současně její těžký tělesný a psychický stav mohl s vysokou mírou pravděpodobnosti způsobit i její ovlivnitelnost v rozhodování. Tím měla být způsobena značná škoda nezletilé stěžovatelce, která je jedinou dcerou zesnulé, a to nejméně ve výši 762 274,49 Kč snížením majetku přicházejícího do dědictví a snížením dědického podílu.
3. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") rozhodla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), o odložení trestní věci. Policejní orgán uvedl, že otec stěžovatelky své oznámení stavěl zejména na závěrech znaleckého posudku. Znalecký posudek byl ale zpracován bez konzultace s ošetřujícími lékaři, zdravotnickým personálem a rodinnými příslušníky a ze zdravotnické dokumentace účelově vybíral pouze negativně vyznívající záznamy. Z ostatních důkazů závěr o neschopnosti zesnulé právně jednat nevyplynul. Policejní orgán poukázal na to, že mnoho osob (včetně členů zdravotního personálu, kteří byli nestranní) uvedlo, že zesnulá nebyla otupělá uklidňujícími léky, ani v (znalcem popisovaném) dlouhodobém, či trvalém stavu somnolence až soporu, ale chvílemi pospávala a chvílemi byla v bdělém stavu a pokud se nacházela v bdělém stavu, byla plně orientována smysly a dokázala adekvátně reagovat.
4. Převod nemovitého majetku na strýce stěžovatelky a finanční částky na babičku stěžovatelky byly provedeny na počátku hospitalizace zesnulé. Ke sňatku s O. S. a k převodu motorového vozidla na strýce stěžovatelky došlo sice až pár dní před smrtí, ale z dokazování vyplynulo, že tato jednání zesnulá plánovala již delší dobu. Policejní orgán vzal v potaz i negativní postoj zesnulé k otci nezletilé stěžovatelky (bývalému partnerovi zesnulé), a proto nechtěla, aby majetek přešel do jeho sféry. Policejní orgán uzavřel, že zesnulá se rozhodla sama a svobodně bez ovlivnění cizí osobou, či osobami, anebo pod tíhou své nemoci, jak naložit se svým movitým a nemovitým majetkem. Nešlo o komplot rodinných příslušníků, kteří by zneužili její aktuální zdravotní stav a slabost ke konci života ke svému obohacení.
5. Otec stěžovatelky jako její zástupce podal proti usnesení policejního orgánu stížnost, kterou okresní státní zastupitelství zamítlo. Státní zástupkyně konstatovala, že znalecký posudek nebyl zpracován pro účely trestního řízení a sloužil toliko jako listinný důkaz. Z podaných vysvětlení zdravotnického personálu jednoznačně plyne, že stav zesnulé byl proměnlivý, byla ve stavech bdělosti i ve stavech somnolence a soporu. To vyplývá i z denních záznamů jednotlivých vizit či kontrol. Nejde o závěry, ale o záznamy učiněné k určitému okamžiku v rámci jednotlivých dnů. Vysvětlení podaná zdravotníky jsou v souladu s těmito záznamy. Nebylo prokázáno důvodné podezření ohledně chybějící vůle či ohledně nerozpoznání následků svého jednání. Jediné, co bylo v řízení spolehlivě prokázáno, je, že vztahy mezi rodiči stěžovatelky byly naprosto rozvráceny. Zesnulá nezletilou stěžovatelku již v minulosti vynechávala ze svého jednání, aby se o jejím jednání nedozvěděl otec stěžovatelky. V této myšlenkové linii setrvala i po dobu hospitalizace a uskutečnila převod movitého i nemovitého majetku a financí na rodinné příslušníky, kterým důvěřovala. Okresní státní zastupitelství uzavřelo, že je na stěžovatelce, aby se svých nároků domáhala v zahájených civilních řízeních, přičemž pokud by v nich unesla důkazní břemeno, tak by byla výchozí situace pro posouzení trestního oznámení radikálně odlišná pro orgány činné v trestním řízení. Úkolem orgánů činných v trestním řízení ale není výkon těchto práv nahrazovat. Trestní řízení vedené je tedy minimálně předčasné.
6. Otec stěžovatelky jako její zákonný zástupce podal podnět k výkonu dohledu ke krajskému státnímu zastupitelství. To jej jako nedůvodný odložilo. V postupu okresního státního zastupitelství neshledalo nezákonnost. Znalecký posudek byl posuzován jako listinný důkaz a okresní státní zastupitelství k němu přihlédlo stejně jako k jiným důkazům a nepochybilo, když nepostupovalo podle § 109 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství zdůraznilo, že i za předpokladu, že by právní jednání bylo z důvodu duševní nezpůsobilosti k činění právních jednání, tedy absenci vůle zesnulé, posouzeno jako zdánlivé, tento závěr by sám o sobě nezakládal podezření ze spáchání trestného činu.
Okresní státní zastupitelství podle krajského státního zastupitelství zhodnotilo určitou kontinuitu v jednání zesnulé, přičemž jednání učiněná účastníky byla v souladu s již dříve činěným jednáním. Z ničeho dalšího úmysl podezřelých jednat s cílem využít zdravotního stavu zesnulé k vlastnímu obohacení nevyplynul. Dispozice s majetkem proběhla v rámci nejbližší rodiny a nelze tak automaticky uzavřít, že byla činěna na úkor zájmu nezletilé stěžovatelky. V řízení byla respektována zásada subsidiarity trestní represe.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá způsob, jakým se orgány činné v trestním řízení vypořádaly se znaleckým posudkem MUDr. Jaroslava Tržického. Také nepřihlédly k výpovědím stěžovatelky a jejího otce, z nichž vyplývá, že zdravotní stav zesnulé se významně zhoršil a že otec zesnulé (děda stěžovatelky) stěžovatelku vyhodil z bytu zesnulé a nechtěl jí předat počítač. Orgány činné v trestním řízení rovněž zcela pominuly závěry uvedené ve zdravotnické dokumentaci. Hodnotily všechna právní jednání dohromady, ta ale byla přitom učiněna v různé době a měla zásadně jiný obsah. Současně se pak jednotlivých právních úkonů účastnily různé osoby, jejichž motivace ke každému právnímu jednání byla různá, od čehož se odvíjí i míra jejich případného zavinění. Stěžovatelka zpochybňuje i vyjádření lékařů. Výpovědi rodinných příslušníků jsou v extrémním rozporu se zdravotní dokumentací a bagatelizují zdravotní stav zesnulé a její úsudek popisují téměř identicky. Stěžovatelka zpochybňuje i důvodnost jednání zesnulé a skutečnost, že ji žádným způsobem majetkově nezajistila, přestože byla její jedinou dcerou. Okresní státní zastupitelství porušilo zásadu oficiality a zásadu zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadu vyhledávací, neboť stěžovatelku odkázalo do civilního řízení.
8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnou navrhovatelkou (k podání ústavní stížnost zmocnil advokáta otec stěžovatelky jako její zákonný zástupce), je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
9. Z práva na ochranu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě vyplývá u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy povinnost státu vést účinné trestní vyšetřování, která zahrnuje procesní povinnost tzv. náležité péče, avšak nikoli povinnost ve vztahu k jeho výsledku. Podstatou práva na účinné vyšetřování tak není dosažení určitého výsledku, např. odsouzení pachatele. Jeho podstata je procesní povahy: stát musí zabezpečit řádný průběh postupu daného orgánu (nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , body 22 - 24).
10. Evropský soud pro lidská práva připustil, že zájem na účinném vyšetřování u méně závažných trestných činů, jako například u trestných činů proti majetku, je méně naléhavý, než je tomu u trestných činů proti životu nebo zdraví. U majetkových trestných činů by muselo dojít ke skutečně výjimečnému selhání státu, aby zapříčinilo porušení práva na účinné vyšetřování. Poškození totiž mají další nástroje, jak se domoci ochrany práv. Mohou se například obrátit na civilní soudy (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 10. 2008 Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01, § 67 - 68).
11. Ústavnímu soudu k naplnění práva na účinné vyšetřování v kontextu práva vlastnit majetek postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny, a to jak při interpretaci ustanovení zákona, tak u postupu při vyšetřování a vyvozených skutkových zjištění. Musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami poškozeného. Nepodaří-li se orgánům veřejné moci některý důkazní materiál zajistit, pak musí dostatečně a přesvědčivě odůvodnit, proč se tak stalo a proč nevyvinuly další úsilí k jeho zajištění. Na zjištěný skutkový stav musí navazovat právní posouzení věci, ve kterém musí být náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestných činů (nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , body 32 a 33).
12. Ústavní soud v prvé řadě považuje za stěžejní vymezit, co bylo předmětem posouzení v projednávané věci. Úkolem policejního orgánu bylo vyšetřit, zda strýc a babička stěžovatelky a manžel zesnulé spáchali podvod ve smyslu § 209 trestního zákoníku. Jakkoli je otázka způsobilosti zesnulé k právním jednáním otázkou relevantní, nejde o otázku primární, jak ji stěžovatelka vymezuje v ústavní stížnosti. Primární otázkou, kterou měl za úkol policejní orgán zodpovědět, bylo, zda příbuzní zesnulé úmyslně jednali vůči ní s cílem využít jejího zdravotního stavu k vlastnímu obohacení. Jinými slovy, zda ji uvedli v omyl nebo využili toho, že zesnulá byla v omylu, aby způsobili škodu jinému a sebe nebo jiného obohatili. Za účelem zodpovězení této otázky vycházel policejní orgán z řady důkazů, včetně znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Tržického (který byl ale proveden toliko jako listinný důkaz a krajské státní zastupitelství se s odkazem stěžovatelky na § 109 trestního řádu vypořádalo).
13. Policejní orgán nicméně vzal v potaz i zdravotnickou dokumentaci, výpovědi zdravotníků (tedy osob, které byly nestranné) i výpovědi příbuzných zesnulé a dalších osob. Tyto důkazy přitom svědčily o tom, že převedení majetku na příbuzné zesnulé a uzavření manželství byla jednáními, která zesnulá učinila z vlastní vůle a která už dříve plánovala. Jak navíc uvedlo krajské státní zastupitelství, i za předpokladu, že by právní jednání z důvodu duševní nezpůsobilosti bylo posouzeno jako zdánlivé, tato skutečnost by sama o sobě nezakládala podezření ze spáchání trestného činu podvodu ze strany příbuzných zesnulé.
14. Co se týče motivace jednání zesnulé, Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán se touto otázkou dostatečně zabýval. Poukázal na dlouhodobě špatné vztahy mezi zesnulou a otcem nezletilé stěžovatelky, které zesnulou mohly vést k tomu, že na svou dceru žádný majetek nepřevedla. Zesnulá nezletilou stěžovatelku již v minulosti neinformovala o svém zamýšleném jednání, aby se o něm nedozvěděl otec stěžovatelky. V této myšlenkové linii setrvala i po dobu hospitalizace a uskutečnila převod movitého i nemovitého majetku a financí na jiné rodinné příslušníky. Tato úvaha policejního orgánu byla založena na několika důkazech, přičemž nešlo pouze o výpovědi příbuzných zesnulé, ale i dokumenty, které prokazovaly, že zesnulá nezletilou stěžovatelku již v minulosti vynechávala ze svého jednání (životní pojištění, zákaz sdělování informací o zdravotním stavu, který byl vysloven později zesnulou již při nástupu k hospitalizaci s výslovným uvedením, že platí trvale i po její smrti).
15. Oproti tomu tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou založena na spekulacích a domněnkách ohledně možné manipulace zesnulé ze strany příbuzných, přičemž jediným hmatatelným argumentem je zmínka ve znaleckém posudku, že zesnulá mohla být ovlivnitelná svým okolím. Ze shromážděných důkazů ale nevyplynulo, že zesnulá skutečně ovlivněna byla. Policejní orgán shromáždil dostatek důkazů a vysvětlil, že jednání zesnulé představovalo její dlouhodoběji projevovanou vůli. Nešlo totiž o ojedinělé či jednorázové jednání, nýbrž soubor kroků svědčících o tom, že zesnulá, vědoma si svého zdravotního stavu a nepříznivé prognózy, chtěla ještě za života "udělat pořádek" a zcela autonomně provedla dispozice se svým majetkem a vše završila sňatkem se svým dlouholetým partnerem. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že primární otázkou není způsobilost zesnulé k právnímu jednání, ale to, zda její příbuzní zneužili jejího zdravotního stavu ve svůj majetkový prospěch. To z vyšetřování nevyplynulo.
16. Pokud stěžovatelka namítá, že policejní orgán nepřihlédl k její výpovědi a k výpovědi jejího otce, Ústavní soud podotýká, že policejní orgán neopomenul, že zdravotní stav zesnulé byl špatný, nicméně to samo o sobě neznamená, že příbuzní zesnulé se dopustili trestného činu. Není jasné, jak by výpověď nezletilé stěžovatelky přispěla k závěru o spáchání trestného činu, když sama nezletilá stěžovatelka vypověděla, že na svatbě zesnulé byla přítomna a ta "určitě vnímala, že tam je spolu s ní". K tomu, že policejní orgán nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka měla konflikt s otcem zesnulé (jejím dědou), který ji měl vyhodit z bytu a nepředat jí počítač, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nijak blíže nevysvětluje, jak má jednání osoby, která ani nebyla podezřelá v trestním řízení, přispět k závěru o trestném jednání podezřelých osob.
17. K odkázání stěžovatelky na civilní řízení Ústavní soud poukazuje na obsah vyrozumění krajského státního zastupitelství o provedeném dohledu, tedy přezkoumání zákonnosti postupu okresního státního zastupitelství. To přesvědčivě vysvětlilo, že argumenty předložené otcem stěžovatelky by vedly k absurdním závěrům, že jakákoli dispozice s majetkem před smrtí, při níž by zesnulý nebyl schopen dostatečně projevit vůli, by zakládala podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Jakkoli je otázka existence projevené vůle zesnulou podstatná, není a nemůže to být ohniskem trestního řízení, neboť to není to jediné ani podstatné, k čemu orgány činné v trestním řízení musí přihlížet.
Objasňování trestného činu a zkoumání trestní odpovědnosti konkrétní osoby předpokládá zkoumání projevů vůle této osoby (podezřelého), aby mohl být učiněn závěr jednak o tom, co se stalo a jak se to stalo, ale zejména zda je takové jednání zaviněné a zda osoba jednala ve formě úmyslu. Z vyšetřování přitom vyplynulo, že babička a strýc stěžovatelky a manžel zesnulé pouze vyhověli přáním zesnulé, která vznesla na začátku hospitalizace a která odpovídala jejím dlouhodobým plánům.
18. Otázka způsobilosti zesnulé k právním jednáním (zda jednala v omylu, do něhož ji jiní uvedli nebo jej využili) byla pro posuzované řízení relevantní, ale nikoli rozhodující. Skutečnost, že stěžovatelka, zastoupena svým otcem, se prostřednictvím trestního řízení snaží vylepšit či usnadnit svou pozici v probíhajících civilních řízeních, nemůže vést k tomu, že orgány činné v trestním řízení budou vyčerpávajícím způsobem řešit otázku, která pro účely trestního řízení není rozhodná. Orgány činné v trestním řízení při prověřování a objasňování věci postupovaly řádně.
19. Jak správně uvedlo krajské státní zastupitelství, prověřování by mělo být vedeno tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro posouzení trestněprávní odpovědnosti podezřelých osob. Orgány činné v trestním řízení se zabývaly otázkou, zda příbuzní zesnulé spáchali trestný čin podvodu tím, že zneužili jejího zdravotního stavu. K tomu obstaraly dostatečné množství důkazů, řádně je vyhodnotily, vyvodily z nich správná a úplná skutková zjištění o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Vše posléze dostatečně a přesvědčivě odůvodnily v rozhodnutí o odložení trestní věci. Ústavní soud neshledal v jejich postupu, jejich závěrech a odůvodnění žádné pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit protiústavnost trestního řízení a tak konstituovat zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu