Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Naděždy Brütschové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2022, č. j. 2 Afs 178/2020-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí uvést, že mezi stranami nyní posuzovaného řízení bylo sporné, zda stěžovatelka předloženou evidencí o nákupu a spotřebě lehkých topných olejů (dále jen "LTO") prokázala nárok na vrácení spotřební daně ve smyslu ustanovení § 56 odst. 7 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "zákon o spotřebních daních").
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Celní úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 9. 11. 2018 platební výměr za zdaňovací období březen 2018, jímž byl stěžovatelce vyměřen nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Generálního ředitelství cel (dále jen "žalovaný") ze dne 13. 6. 2019, č. j. 1538-4/2019-900000-318, zamítnuto a platební výměr byl potvrzen.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 11 Af 31/2019-49.
5. Kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu jako nedůvodná podle ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje závěr správních orgánů i obecných soudů, že neunesla důkazní břemeno a neprokázala splnění podmínek pro vrácení spotřební daně. Zdůrazňuje, že jí "vznikl nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, neboť předložila celnímu úřadu evidenci o nákupu a spotřebě, která obsahuje údaje o množství nakoupených topných olejů a o skutečné spotřebě těchto olejů pro výrobu tepla zjištěné přímo stěžovatelkou na místě samotné spotřeby, kdy stěžovatelka tyto údaje zjišťovala sama, pouze jejich zpracováním pověřila třetí osobu, což je v souladu s právními předpisy a toto odpovídá i závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 18. 3. 2021, č. j. 1 Afs 289/2019-41."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud dále uvádí, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, mají-li skutková zjištění dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům správní soudy v nyní posuzovaném případě plně dostály.
10. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah ústavní stížnosti považuje pouze za pokračující polemiku s právními závěry správních orgánů, městského soudu i Nejvyššího správního soudu, které se však již s totožnými námitkami stěžovatelky dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž s ohledem na skutková zjištění při aplikaci ustanovení § 56 zákona o spotřebních daních uzavřely, že stěžovatelka neprokázala existenci jasného, nepřerušeného a věrohodného informačního řetězce od prvotního zjištění spotřeby LTO na zařízení užívaném k topení až k využití takto zjištěných údajů k žádosti o vrácení spotřební daně. Opakovat přitom, co již bylo správně řečeno stěžovaným rozhodnutím, považuje Ústavní soud za neúčelné a nadbytečné, a proto odkazuje toliko na jeho odůvodnění (srov. zejména body 24-29).
11. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či by se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, proto nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatelka se tak pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správce daně a správních soudů a tím revidovat pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení.
12. Ústavní soud uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu (a zprostředkovaně též městského soudu a správních orgánů) nemá výhrad, neboť napadené rozhodnutí je podrobně a přesvědčivě odůvodněno a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Interpretace podústavního práva a použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy ve stěžovaném rozhodnutí neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být teprve důvodem pro jeho kasační zásah.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu