Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 22, sídlem Nové náměstí 1250, Praha 22 - Uhříněves, zastoupené JUDr. Nikolou Skutkovou, advokátkou, sídlem Jindřicha Bubeníčka 1598/11, Praha 22 - Uhříněves, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2025 č. j. 23 Co 248/2025-203, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a LAMBDA studio, s. r. o., sídlem Oldřichova 106/49, Praha 2 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Předmětem ústavní stížnosti je otázka účelnosti nákladů soudního řízení vynaložených městskou částí statutárního města. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplývá, že se vedlejší účastnice (žalobkyně) domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1 349 012,67 Kč z titulu ceny díla za vyhotovení projektové dokumentace pro stavbu mateřské školy. Stěžovatelka namítala nedokončení díla, odstoupila od smlouvy, uplatnila smluvní pokutu a provedla zápočty, dále vznesla vzájemný návrh z titulu uplatněné smluvní pokuty. Vedlejší účastnice následně vzala žalobu v plném rozsahu zpět, s čímž stěžovatelka vyslovila souhlas.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 7. 2025 č. j. 12 C 78/2024-190 nalézací soud řízení v rozsahu nároku uplatněného vedlejší účastnicí žalobou zastavil pro zpětvzetí, avšak v rozporu s § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") o nákladech vůbec nerozhodl. Proti rozhodnutí obvodního soudu ve věci výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že takové rozhodnutí postrádá oporu v právním řádu a soud má povinnost o náhradě nákladů řízení rozhodnout i bez návrhu.
4. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 5 100 Kč (výrok I.) a že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 300 Kč (výrok II.). Obvodní soud pochybil, pokud o nákladech řízení nerozhodl podle § 146 odst. 2 prvá věta o. s. ř. Vedlejší účastnice z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, a proto je povinna k náhradě nákladů žalované. Soud je v případě skončení řízení povinen rozhodnout o nákladech řízení, a to i při nečinnosti účastníků. Co do výše náhrady nákladů řízení rozhodl městský soud podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. tak, že přiznal stěžovatelce (jakožto městské části statutárního města) jen paušální částku podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 17 úkonů ve výši 300 Kč za úkon, avšak nepřiznal náklady za právní zastoupení advokátem s odůvodněním, že zastoupení advokátem nebylo účelné.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí městského soudu. Nesouhlasí s tím, že uplatněné náklady byly neúčelné. Stěžovatelka je malou městskou částí, což je městskému soudu známo z jeho úřední činnosti. Rozhodnutí městského soudu považuje za překvapivé, na otázku účelnosti nákladů nemohla reagovat. Ačkoliv tuto problematiku v odvolání nevznesla, z obsahu spisu a úřední činnosti soudu mělo být rozhodujícímu senátu zřejmé, že u stěžovatelky je zastoupení advokátem účelné. Stěžovatelka také specifikovala složitost kauzy. Po Ústavním soudu požaduje, aby věc vrátil k novému posouzení městskému soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení a jako takové je nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01
(N 57/26 SbNU 113), či recentní stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.)], samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. O to mimořádnější okolnosti musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
10. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjistil, že městský soud o nákladech rozhodl na základě § 146 odst. 2 prvá věta o. s. ř., a to podle zavinění vedlejší účastnice na zastaveném řízení. Náklady však nepovažoval vzhledem k subjektu stěžovatelky za účelně vynaložené, proto výši náhrady určil podle § 151 odst. 3 o. s. ř.
11. Je-li statutární město (po vzoru státu) k hájení svých zájmů vybaveno finančně i personálně, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v soudním řízení přenášelo na soukromý subjekt - advokáta, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Neznamená to však, že by takové náklady na zastoupení bylo možné považovat za neúčelně vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde-li o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti, pak náklady na právní zastoupení jsou účelně vynaložené.
Rozhodovací činnost Ústavního soudu tedy připouští, aby se i statutární města v odůvodněných případech nechala zastupovat v soudním řízení advokátem a aby takto vynaložené náklady byly hodnoceny jako účelně vynaložené. Ústavní soud ale v této souvislosti požaduje, aby obecné soudy důvody, pro něž se rozhodnou aplikovat uvedenou výjimku z pravidla - tedy přiznat například statutárnímu městu náhradu za zastoupení advokátem - ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily (k tomu srov. například nález ze dne 2.
1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 vycházející ze situace, kdy obecné soudy přiznaly statutárnímu městu v běžném sporu náhradu nákladů za zastoupení, aniž by však tento výjimečný postup jakkoliv odůvodnily, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3023/21 ze dne 30. 11. 2021). Výše uvedené závěry jsou platné i pro jednotlivé městské části statutárních měst [nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13
(N 35/72 SbNU 401), či nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09
(N 232/59 SbNU 365)]. Nejen u statutárních měst, ale i u jejich městských částí tedy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů.
12. Zjednodušeně řečeno, je-li stát (v posuzované věci městská část) k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami zajištěnými personálně i finančně ze státního rozpočtu, není dán důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti bez dalšího přenášel na soukromý subjekt - advokáta. Pokud tak stát přesto učiní, není to samo o sobě důvodem pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na ustálený judikatorní závěr mohla stěžovatelka očekávat nutnost zdůvodnění účelného vynaložení nákladů. Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti nerozporuje, že do odvolání, jehož výsledkem bylo právě nyní napadené rozhodnutí, tyto úvahy o účelném vynaložení nákladů nevtělila.
13. Namítá-li stěžovatelka nejednotnost rozhodovací praxe městského soudu, Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není sjednocovat judikaturu obecných soudů, to je role Nejvyššího soudu. Určité nástroje ke sjednocování rozporné judikatury bagatelní povahy, která se k Nejvyššímu soudu nedostane, mají i samy krajské soudy. Konkrétně u městského soudu působí evidenční senát (14 Co), do jehož náplně spadá podle rozvrhu práce (dostupný na https://msp.gov.cz/web/mestsky-soud-v-praze/rozvrh-prace-2025) evidence rozhodnutí, tedy i rozporných rozhodnutí, a zpracovávání podkladů pro gremiální porady občanskoprávního úseku (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2781/25 , bod 14).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu