Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky SK Slavia Praha – fotbal, a. s., se sídlem U Slavie 1540/2a, Praha 10, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 26 Cdo 341/2023-742, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 36 Co 75/2022-679, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. srpna 2021, č. j. 15 C 205/2017-614, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a HOCHTIEF CZ, a. s., se sídlem Plzeňská 16/3217, Praha 5, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Soudní spor před obecnými soudy se týkal vyklizení pozemku, který se nachází vedle stěžovatelčina fotbalového stadionu. Vlastníkem pozemku je spolek SPORTOVNÍ KLUB SLAVIA PRAHA, nájemkyní pozemku je stěžovatelka a jeho podnájemkyní je společnost E SIDE PROPERTY Limited.
2. Stěžovatelka podala jako nájemkyně žalobu na vyklizení zmíněného pozemku. Vedlejší účastnice (HOCHTIEF CZ, a. s.), která je hlavní zhotovitelkou stěžovatelčina fotbalového stadionu, jí totiž podle ní neoprávněně brání ve výkonu jejího nájemního práva k pozemku. Obecné soudy však stěžovatelce nepřisvědčily.
3. Obvodní soud její žalobu zamítl. Stěžovatelčina žaloba podle soudu odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku, a proto jejímu nájemnímu právu nelze poskytnout právní ochranu. Stěžovatelka skrze členy svého statutárního orgánu věděla o nutnosti vyčlenit pozemek z nájemní smlouvy, aby mohl být realizován komplex smluv mezi podnájemkyní (která byla pověřena výstavbou stadionu a založena s vědomím stěžovatelky za tímto účelem) a vedlejší účastnicí (která stavbu stadionu realizovala). Vzhledem k tomu, že převodem projektu byl hrazen nedoplatek ceny za výstavbu stěžovatelčina stadionu, že stěžovatelka o této komplexní transakci věděla, řadu let proti ní nic nenamítala a navíc z ní profitovala (neboť umožnila dostavbu jejího stadionu a zhodnocení jejích aktiv), je její žaloba na vyklizení pozemku proti vedlejší účastnici v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
4. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné. Právní hodnocení učiněné obvodním soudem označil za podrobné a pečlivé. Žádné nedostatky nespatřil ani v rovině skutkových zjištění a skutkových závěrů. Městský soud souhlasil s posouzením, že stěžovatelčina žaloba představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze poskytnout právní ochranu. Za další důvod pro zamítnutí žaloby považoval nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatelky. Žalobou na vydání věci se domáhá ochrany práva, které nevykonává, protože se ho uzavřením podnájemní smlouvy vzdala. Ochrany se má přitom domáhat ten, kdo je na základě závazkového vztahu uživatelem nemovitosti, což je v tomto případě podnájemkyně.
5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle něj krajský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Otázkou stěžovatelčiny věcné legitimace se Nejvyšší soud nezabýval. Pokud totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé závisí na posouzení více právních otázek, jejichž řešení vede ke stejnému závěru, není třeba posuzovat přípustnost dovolání ke všem otázkám, postačuje-li vyřešení jedné z nich.
6. Stěžovatelka podala proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
7. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na respektování autonomie vůle (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky) a právo na slyšení (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Napadená rozhodnutí tíží extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obecné soudy bez opory v dokazování a náležitého odůvodnění uzavřely, že stěžovatelka věděla, že se komplex smluv uzavíral mezi podnájemkyní a vedlejší účastnicí, že podnájemkyně vstoupila do jednání o jeho uzavření proto, aby z jeho uzavření stěžovatelka profitovala, že proti němu nic nenamítala a že vedlejší účastnice měla za podnájemkyní dluh 200 milionů Kč. Nejvyšší soud se vypořádání této námitky vyhnul. Napadená rozhodnutí tak potvrzují stav, v němž stěžovatelka nemůže využívat práva z nájemní smlouvy v důsledku uzavření komplexu smluv třetími osobami, o jehož uzavření nevěděla a jehož nebyla součástí. b) Stěžovatelčinu žalobu nelze kvalifikovat jako zjevné zneužití práva. Tento závěr, na základě něhož lze žalobu zamítnout jen výjimečně, navíc obecné soudy dostatečně neodůvodnily. c) Městský soud zatížil řízení vadou opomenutého důkazu, protože chybně zamítl návrh provést listinné důkazy a svědecký výslech. d) Rozhodnutí městského soudu je překvapivé, protože stěžovatelku před vydáním rozhodnutí neseznámil s jeho názorem, že nemá věcnou legitimaci k podání žaloby, a nedal jí příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. e) Stěžovatelka má jako nájemkyně věcnou legitimaci k podání žaloby na ochranu před zásahem do užívacího práva podnájemkyně.
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření obecným soudům a vedlejší účastnici. Stěžovatelka podala k jejich vyjádřením repliku, v níž setrvala na své argumentační pozici. Uvedená podání neobsahují žádné nové skutečnosti či argumenty, které by měly vliv na posouzení věci a které by nebyly vyjádřeny již v předchozích fázích řízení.
9. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda bylo ústavně souladné zamítnout stěžovatelčinu žalobu z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze poskytnout právní ochranu, a z důvodu absence její věcné aktivní legitimace.
10. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.
11. Ústavní soud neshledal za protiústavní skutková zjištění, z nichž obecné soudy při rozhodování vycházely, ani jejich závěr, že se stěžovatelka dopustila zjevného zneužití práva [námitky a) a b)]. Obvodní soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal, z jakých důkazů vycházel a k jakým skutkovým zjištěním dospěl (viz bod 7 jeho rozhodnutí), jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci (viz body 9 až 15 rozhodnutí) a proč považoval podanou žalobu za projev zjevného zneužití práva (viz body 29 až 36 rozhodnutí). Stejně jako městský i Nejvyšší soud, které se skutkovou a právní stránkou tohoto případu zabývaly, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí netíží extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a že je závěr o zneužití práva ústavně souladný a dostatečně odůvodněný (viz bod 12 rozhodnutí městského soudu a strany 3 až 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12. Námitka neprovedení listinných důkazů a výslechu svědka není opodstatněná [námitka c)]. Obecné soudy neprovedly tyto důkazy kvůli jejich nadbytečnosti, což ve svých rozhodnutích otevřeně uvedly (viz body 8 a 33 rozhodnutí obvodního soudu a bod 16 rozhodnutí městského soudu). Nadbytečnost důkazu je přitom jednou z mála výjimek, na základě které soud nemusí navržený důkaz provést (blíže viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1765/21 , body 26 až 27; II. ÚS 1026/21, body 27 až 29; III. ÚS 320/09, body 16 až 17), své závěry však musí alespoň stručně odůvodnit. Ústavní soud na závěrech o nadbytečnosti těchto důkazů ani navzdory stěžovatelčiným námitkám neshledal nic protiústavního.
13. Závěr městského soudu, podle něhož stěžovatelka neměla věcnou legitimaci k podání žaloby, nebyl protiústavním způsobem nepředvídatelný [námitka d)]. Městský soud tento svůj předběžný právní názor předestřel na svém jednání a stěžovatelka se k němu následně vyjádřila (viz strana 3 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 15 až 16 rozhodnutí městského soudu). Otázka její aktivní věcné legitimace byla navíc diskutována i v řízení před obvodním soudem (viz bod 2 jeho rozhodnutí). Pro stěžovatelku proto nemohlo být překvapivé, že se městský soud touto otázkou zabýval. Samotná skutečnost, že ji posoudil jinak než ona, nečiní jeho rozhodnutí protiústavním způsobem nepředvídatelné.
14. Otázkou, zda stěžovatelka byla či nebyla věcně legitimovaná k podání žaloby [námitka e)], se Ústavní soud stejně jako Nejvyšší soud nezabýval (viz strana 4 jeho rozhodnutí). I kdyby totiž Ústavní soud rozhodl, že je stěžovatelka k jejímu podání věcně legitimovaná, nic by to na výsledku sporu nezměnilo. Její žaloba by byla zamítnuta již na základě toho, že odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku, což je závěr, na němž se shodly všechny obecné soudy a který Ústavní soud shledal ústavně souladným. Ústavní soud proto považuje za neúčelné se otázkou stěžovatelčiny aktivní věcné legitimace zabývat (obdobně jako se jinými námitkami tohoto typu nezabýval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 464/23 , bod 9; IV. ÚS 599/16, bod 27; I. ÚS 270/17, bod 24).
15. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu