Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Marka Švehlíka, zastoupeného Mgr. Alenou Tichou, advokátkou, sídlem Vavrečkova 7074, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. července 2025 č. j. 28 C 94/2025-85, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 11 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice se podanou žalobou domáhala po stěžovateli uhrazení televizních poplatků od prosince 2023 do září 2024 za televizní přijímač na adrese X. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 350 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 6 631,50 Kč (výrok II.). Soud uvedl, že stěžovatel se dne 30. 11. 2023 přihlásil k odběru elektrické energie z odběrného místa X. Posléze nijak nereagoval na opakované výzvy či předžalobní upomínky vedlejší účastnice. V řízení neprokázal, že by byl od poplatků osvobozen, nebo že na adrese odběru elektrické energie televizní přijímač hradí, resp. jej nevlastní. Stěžovateli proto vznikla povinnost hradit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně podle § 6 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o rozhlasovém a televizním vysílání").
3. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud nesprávně aplikoval právní úpravu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, zejména domněnku plátcovství podle § 3 odst. 3 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Podle stěžovatele je třeba toto ustanovení hodnotit jako vyvratitelnou domněnku, a proto samotné naplnění podmínek nezaložilo žádnou povinnost platit televizní poplatky. Pokud nejsou naplněny základní podmínky této povinnosti (stěžovatel na dané adrese byt nevlastní a nebydlí), samotné nereagování na výzvu vedlejší účastnice nemá podle úvahy stěžovatele za následek soudem dovozovanou fikci.
4. Současně poukazuje na to, že v důsledku vydání napadeného rozsudku po něm bude vedlejší účastnice požadovat placení dalších televizních poplatků. Stěžovatel však nemá možnost své plátcovství vyvrátit.
5. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatel se v nyní posuzované věci domáhá přezkumu rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit neuhrazené televizní poplatky v celkové výši 1 350 Kč s příslušenstvím. Jde tedy o tzv. bagatelní věc, v níž je přezkum Ústavního soudu výrazně omezen. Nepřipouští-li navíc občanský soudní řád podat v daném případě odvolání (předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč - srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli odvolací instance plnil Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným; zejména je třeba, aby případné pochybení významně přesahovalo vlastní zájem stěžovatele a vedlo ke zřetelnému zásahu do jeho základních práv (srov. např. nález ze dne 30.
4. 2025 sp. zn. III. ÚS 232/25 či nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). O takový případ však nyní nejde; na uvedeném nemohou ničeho změnit ani námitky stěžovatele, že na základě napadeného rozsudku bude vedlejší účastnicí vyzván k plnění dalších poplatků za další (navazující) časová období. Bude mít možnost se jim bránit.
8. Nadto je vhodné uvést, že stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti celému napadenému rozsudku okresního soudu, tedy i výroku II. o nákladech řízení vedlejší účastnice (přestože v tomto směru žádnou argumentaci nepředkládá). K problematice přezkumu nákladů řízení se však Ústavní soud staví velmi zdrženlivě (nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 ), zejména jde-li o náklady řízení v bagatelní výši (blíže viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Stěžovatel žádné argumenty, které by nasvědčovaly ústavněprávní významnosti, nepředkládá a ani Ústavní soud žádné takové okolnosti neshledal.
9. Okresní soud napadené rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil a vysvětlil, na jakých úvahách založil svůj právní závěr. Zabýval se též řádně stěžovatelem předloženými důkazy a nelze mu vytýkat, že poukazuje na jeho nečinnost, a to i v průběhu řízení (nedostavil se k jednání a odmítl účastnickou výpověď k důkazu). Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatele je zřejmé, že od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěl okresní soud. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Napadené rozhodnutí tudíž z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu