Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vejmelky, zastoupeného JUDr. Ivanem Šulou, advokátem, AK CLAS Legal s. r. o., se sídlem v Brně, Jílkova 203, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 1981/2015-141, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2014 č. j. 1 Co 141/2014-79 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2014 č. j. 23 C 60/2013-68, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v občanskoprávním sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 60/2013, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce proti žalovaným: 1) Česká republika - Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště Opava, 2) Česká republika - Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, 3) Česká republika - Magistrát města Opavy. Žalobce se domáhal po každém z žalovaných náhrady nemajetkové škody ve výši 50.000,- Kč.
Dne 11. 3. 2014 usnesením č. j. 23 C 60/2013-68 Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") podání žalobce a další žalobkyně Ireny Vejmelkové, které dle obsahu posoudil jako žalobu, odmítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a nevyhověl žádosti žalobců o spojení v žalobě uvedených věcí a "navrácení všech neoprávněně vybraných přeplatků daně z nemovitostí" (výrok III). Nalézací soud žalobu odmítl poté, co pro neurčitost žaloby vyzval žalobce k odstranění vad jejich podání a poučil je o možnosti žalobu odmítnout pro neodstranění vad, čemuž žalobci nevyhověli. Konstatoval dále, že žaloba a další podání jsou sepisovány pouze žalobcem, a to v souvislostech týkajících se žalobce; vyjma tvrzení, že žalobci jsou manželé, v podáních jakákoliv tvrzení ohledně žalobkyně absentovala.
Dne 15. 7. 2014 usnesením č. j. 1 Co 141/2014-79 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců usnesení nalézacího soudu ze dne 11. 3. 2014 č. j. 23 C 60/2013-68 ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), odvolání žalobců do výroku III uvedeného usnesení odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Konstatoval, že nalézací soud po posouzení náležitostí žaloby učinil správný závěr, že žaloba je neprojednatelná pro nedostatek rozhodujících skutečností vymezujících protiprávní zásah nebo zásahy a pro nedostatečné vymezení žalobního požadavku, přičemž uvedený nedostatek nebyl odstraněn ani v podaném odvolání. Proto rozhodnutí nalézacího soudu jako zcela věcně správné potvrdil.
Dne 30. 6. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 1981/2015-141 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 1 Co 141/2014-79 zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dovolací soud takto rozhodl poté, co nalézací soud usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 23 C 60/2013-90 žalobce a žalobkyni vyzval, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podali řádné dovolání.
Nalézací soud usnesením ze dne 19. 11. 2014 č. j. 23 C 60/2013-107 nevyhověl žádosti žalobců o přiznání osvobození od soudních poplatků a žádnému z nich neustanovil pro dovolací řízení zástupce. Na to nalézací soud dne 4. 2. 2015 usnesením č. j. 23 C 60/2013-123 dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, a toto usnesení potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 17. 3. 2015 č. j. 1 Co 59/2015-134. Následně dovolací soud uzavřel, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou zvláštní podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o.
s. ř., a proto řízení o dovolání tohoto žalobce zastavil.
Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a fakticky tvrdil, že postupem obecných civilních soudů všech stupňů mu byla odňata možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, bylo prý porušeno její základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti jeho podání z hlediska zákonem stanovených podmínek řízení.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatele nalézací soud žalobu žalobců odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. pro neodstranění vad podání a své rozhodnutí řádně odůvodnil, stejně jako to učinil odvolací soud. Dovolací soud následně řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nesplnění zákonné podmínky právního zastoupení a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro odmítnutí návrhu, resp. pro zastavení řízení, obsažená v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, základní právo stěžovatele na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že nedostatek podmínek řízení nebyl stěžovatelem přes poučení odstraněn, a své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.
Při aplikaci záruk spravedlivého procesu plynoucích z části páté Listiny je třeba vzít v úvahu, že článek 36 odst. 1 Listiny stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v občanském soudním řádu (pokud jde o podmínky řízení). Tento zákonný postup stěžovatel nerespektoval, a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
K požadavku stěžovatele "o přiznání nákladů právního zastoupení ve smyslu § 62 zákona o Ústavním soudu" Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13 , a v něm citované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05
(N 18/44 SbNU 235) a ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 , dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel tento svůj návrh nijak nezdůvodnil a Ústavní soud sám výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, a proto ji stěžovateli nepřiznal. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu