Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Boška, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Bauerem, sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 149/2020-160 ze dne 30. července 2020, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BETONOVÉ STAVBY - GROUP, s. r. o., sídlem Předslav 99, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 16. 10. 2020 doručena stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatel napadá II. výrok shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím krajský soud zasáhl do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušil svým postupem čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") domáhala vůči stěžovateli zaplacení částky 3 761 754,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Jelikož bylo v důsledku probíhajícího řízení o statusových otázkách vedlejší účastnice sporné, kdo je jejím jednatelem, ustanovil jí okresní soud usnesením ze dne 30. 3. 2020 č. j. 5 C 279/2019 podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), procesního opatrovníka.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Napadeným ustanovením krajský soud řízení o odvolání vedlejší účastnice zastavil (výrok I.), a to v důsledku zpětvzetí odvolání. Odvolání stěžovatele krajský soud odmítl (výrok II.), neboť bylo podáno neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř]. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že odvolání "může podat pouze ten účastník, jemuž je ukládána nějaká povinnost či v jehož neprospěch bylo rozhodnutí vydáno". Z rozhodnutí okresního soudu je však "zřejmé, že tato podmínka splněna nebyla. Odvoláním totiž nebylo napadeno rozhodnutí, kterým by žalovanému byla ukládána nějaká povinnost nebo které by bylo v jeho neprospěch".
4. Stěžovatel stručně rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud rozhodoval v rozporu se zákonem. Je přesvědčen, že se měl krajský soud jeho odvoláním věcně zabývat. Tím, že krajský soud odkazem na § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl stěžovatelovo odvolání, porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Nepřípustnost odvolání je podle stěžovatele upravena výlučně v § 202 o. s. ř. Podle jeho názoru "žádný z tam uvedených důvodů však v daném případě naplněn nebyl, což ani v napadeném rozhodnutí není zmíněno". Žádné ustanovení o. s. ř. podle něj nevylučuje, aby se stěžovatel jako účastník řízení odvolal proti usnesení o ustanovení opatrovníka jinému účastníku. Stejně tak nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že by odvolání mohl podat pouze účastník, kterému "je přímo ukládána povinnost či v jehož neprospěch bylo rozhodnutí vydáno". Hodnocení toho, v čí prospěch bylo procesní rozhodnutí vydáno, je podle stěžovatele relativní a subjektivní, neboť "považuje za pro něj důležité, kdo bude jednat za žalobkyni".
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
8. Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko výrok rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání, které podle právního názoru krajského soudu podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn [§ 218 písm. b) o. s. ř.]. Zákon však poskytuje procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, a to v podobě žaloby pro zmatečnost představující mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2008
sp. zn. I. ÚS 1847/08
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podal-li stěžovatel ústavní stížnost, "aniž by doložil, že vyčerpal žalobu pro zmatečnost, a rozhodnutí o takové žalobě také napadl dostupnými procesními prostředky ochrany práva", je zpravidla dán důvod pro její odmítnutí pro nepřípustnost (usnesení ze dne 28. 6. 2019
sp. zn. III. ÚS 1102/18
).
9. Ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné stanovuje, že "žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání...". Jde o samostatný zmatečnostní důvod (srov. SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 347, 372), přičemž "důvodem zmatku v řízení je zde nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, zda odvolání bylo podáno po lhůtě, osobou neoprávněnou nebo že není přípustné (§ 218 o. s. ř.)..." (SVOBODA, K. In SVOBODA, K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 398). Rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 9. 2006
sp. zn. III. ÚS 457/06
vyložil, že "důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto či odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu".
10. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 zdůraznil, že "ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ... jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.".
11. Z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost vůbec podal. Z petitu ústavní stížnosti, jakož i jejího textu jako celku je naopak patrné, že ústavní stížností napadá pouze výrok rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání, byť je s ohledem na výše uvedené patrné, že nejprve měl podat žalobu pro zmatečnost. Tou by stěžovatel docílil toho, aby se jeho argumenty, které uplatnil v ústavní stížnosti, zabýval obecný soud.
12. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž nebyly shledány důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj