Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2025, č. j. 49 EXE 4263/2022-10634, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a J. M. a M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel vystupuje jako povinný v exekučním řízení. Okresní soud vydal v tomto řízení usnesení, kterým stěžovateli uložil několik pokynů ohledně toho, jak má činit své procesní úkony. Jeho aktivita totiž podle soudu přesahuje rozumnou hranici a negativně ovlivňuje průběh řízení. Stěžovatelovy písemnosti podle soudu většinou nesouvisí s předmětem řízení, exekuční spis má již téměř 11 tisíc stran a většinu z nich tvoří listiny zaslané stěžovatelem. Stěžovatel rozšiřuje exekuční spis i o několik stovek listů denně a jeho jednání lze podle soudu kvalifikovat jako zneužití práv.
2. Okresní soud proto vydal rozhodnutí ve formě usnesení jakožto "jiné vhodné opatření", které předseda senátu může učinit za účelem přípravy jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání [§ 114a odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu]. Ve výroku tohoto usnesení soud uložil stěžovateli tyto pokyny: * aby při zasílání písemností na soud postupoval zdrženlivě a komunikoval primárně skrze svou advokátku, * aby při případné přímé komunikaci se soudem zasílal vždy jen jednu písemnost, * aby jeho podání obsahovala pouze nová a stručně i konkrétně formulovaná tvrzení, * aby bylo z jeho podání vždy zcela zřejmé, kterého návrhu na zastavení exekuce se jeho tvrzení týkají a co jimi sleduje, a * aby ke každému tvrzení pouze označil důkaz, kterým chce své tvrzení prokázat, a zdržel se tak předkládání těch důkazů, o jejichž předložení ho soud nevyzval.
3. Okresní soud dodal, že pokud stěžovatel nebude tyto pokyny respektovat, vystavuje se riziku ukládání pořádkových pokut až ve výši 50 000 Kč.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu, právo vyjádřit se k prováděným důkazům, právo být přítomen soudnímu jednání a právo na rovnost účastníků soudního řízení (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)
5. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Napadené rozhodnutí nemá oporu v občanském soudním řádu ani Ústavě. Rozhodnutí předem a paušálně omezuje právo předkládat důkazy a právo obracet se na soud s více písemnostmi. Za porušení těchto pokynů navíc stěžovateli soud pohrozil pořádkovými pokutami. Stěžovatel se přitom nedopustil zneužití práv a nijak nenarušil průběh exekučního řízení. b) Napadené rozhodnutí není řádně a dostatečně konkrétně odůvodněné. Soud pečlivě nevyargumentoval, jaká hranice předkládání důkazů je "rozumná", kdo ji stanoví, z čeho omezení práv vychází a proč byl nutný takto extrémní zásah. c) Soud stanovil procesní omezení pouze stěžovateli, a nikoli i oprávněným.
6. Ústavní soud může věcně projednat ústavní stížnost pouze tehdy, pokud jsou splněny zákonné procesní podmínky (§ 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že jedna z těchto podmínek není splněna, a ústavní stížnost je proto nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 zákona o Ústavním soudu].
8. Napadené rozhodnutí má povahu nemeritorního rozhodnutí, které řeší pouze určitou dílčí procesní otázku. Ústavní stížnost lze však úspěšně podat zpravidla jen proti konečným meritorním rozhodnutím - nikoli proti dílčím rozhodnutím (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 82/23 , bod 12; II. ÚS 344/23, body 12 až 13; Pl. ÚS-st. 58/23, body 23 až 26).
9. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi vymezil dvě kumulativní podmínky, za nichž lze úspěšně napadnout i takové rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo řeší určitou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé dosud neskončilo.
10. Tyto podmínky jsou následující: (1) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a (2) námitka porušení těchto práv a svobod se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být tedy v rámci dalšího řízení účinně uplatněna (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/23 , bod 30; II. ÚS 82/23, bod 12; II. ÚS 344/23, bod 14; Pl. ÚS-st. 58/23, bod 27).
11. Žádná z těchto situací v posuzovaném případě nenastala. Nic takového ostatně netvrdí ani stěžovatel, který se přípustností své stížnosti z tohoto pohledu nijak nezabývá.
12. Zaprvé, napadené rozhodnutí není způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod (1. podmínka).
13. Napadené usnesení ve stěžovatelově právní sféře samo o sobě nevyvolává žádné negativní právní důsledky. Rozhodnutí neodnímá stěžovateli žádné ústavně zaručené právo a plně mu zachovává ta práva, která jsou z procesního hlediska stěžejní - tedy právo tvrdit významné skutečnosti a označovat důkazy na jejich podporu. Rozhodnutí je navíc motivováno zájmem na řádném průběhu řízení a opírá se o stěžovatelův předchozí procesní postup. Zásah do stěžovatelovy právní sféry by v této věci mohl nastat až tehdy, kdyby mu soud uložil pořádkovou pokutu nebo svůj přístup jinak negativně zohlednil ve svém procesním postupu či meritorním rozhodnutí. K ničemu takovému však podle obsahu ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí nedošlo.
14. Zadruhé, námitka porušení základních práv nebo svobod může být účinně uplatněna v rámci dalšího řízení (2. podmínka). I kdyby tedy Ústavní soud hypoteticky připustil, že o bezprostřední a citelný zásah šlo, není splněna druhá kumulativní podmínka.
15. Pokud by okresní soud na základě napadeného usnesení uložil stěžovateli pořádkovou pokutu, mohl by stěžovatel podat proti tomuto rozhodnutí odvolání a následně i ústavní stížnost. V tomto řízení by mohl účinně namítat nejen to, že zmíněné pokyny naplnil, ale i to, že mu nebyly uloženy oprávněně. Soudy by se poté musely zabývat tím, zda byla pořádková pokuta uložena po právu a zda porušení pokynů stanovených v napadeném usnesení opodstatňuje uložení této pokuty.
16. Pokud se stěžovatel obává, že v řízení o zastavení exekuce neuspěje, protože kvůli nedodržení pokynů soud nepřihlédne k jeho relevantním tvrzením a důkazním návrhům, má právo se bránit proti meritorním rozhodnutím ve věci samé. Tato rozhodnutí by podléhala opravným prostředkům - ať už jde o odvolání a ústavní stížnost, nebo případně dovolání. V řízení o těchto opravných prostředcích by stěžovatel mohl účinně namítat, že prvostupňové řízení bylo zatíženo procesní vadou, která způsobila nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Na základě této argumentace nadřízený soud může napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit.
17. Ústavní soud shrnuje, že napadené usnesení bezprostředně a citelně nezasahuje stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody a stěžovatel může námitku porušení těchto práv a svobod účinně uplatnit v rámci dalšího řízení. Ústavní soud není za této situace oprávněn v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti zasahovat. V posuzované věci nenastala žádná okolnost, která by odůvodňovala výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti. Nic takového ostatně netvrdí ani samotný stěžovatel (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
18. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2025
Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka