Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. srpna 2008 č. j. 28 Cdo 4985/2007-134, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2007 č. j. 28 Co 72/2007-110, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. září 2006 č. j. 13 C 81/2006-65, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení a 1) TONA a. s. Pečky se sídlem Chvalovická 326, Pečky a 2) České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že "je vlastníkem id. 1/2 nemovitostí v katastrálním území Pečky, a to domu čp. 255 včetně příslušných pozemků, které měl nabýt jako závětní dědic po svém strýci - J. L".
V užívání výše uvedené nemovitosti mu údajně brání první vedlejší účastník řízení, proto se stěžovatel domáhal žalobou určení neplatnosti vyvlastnění, které mělo být provedeno rozhodnutím Finančního odboru rady tehdejšího ONV v Poděbradech ze dne 28. 1. 1960 č. j. 447/60/448/60 a ze dne 17. 3. 1960 č. j. 657/60.
Stěžovatel především namítá, že k právním účinkům vyvlastnění nikdy nedošlo, neboť výše označená rozhodnutí jsou neplatná především z toho důvodu, že byla "adresována neexistujícím osobám", tj. v případě jednoho spoluvlastníka se jednalo o osobu v době rozhodování již mrtvou a u druhého spoluvlastníka došlo ke zkomolení příjmení, takže tato rozhodnutí jim nemohla být řádně doručena.
I když tedy stěžovateli byla vyplacena finanční náhrada za nevydanou id. 1/2 výše uvedených nemovitostí na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), kterou přijal, stalo se tak prý "protiprávně, resp. bez právního důvodu", což však údajně nemělo vliv na dosud "nevyřešenou otázku vlastnického práva stěžovatele k id. 1/2 nárokovaných nemovitostí. Právní závěr ve věci rozhodujících soudů, že stěžovatel nemá v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zpochybňuje stěžovatel tvrzením, že jím podaná určovací žaloba v žádném případě neměla a ani nemohla obejít již "skončený restituční spor", protože prý "jeho vlastnické právo ke sporným nemovitostem stále trvá".
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 9. 2006 č. j. 13 C 81/2006-65 zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti oběma vedlejším účastníkům řízení (oba dříve v procesním postavení žalovaných) o určení neplatnosti rozhodnutí Finančního odboru rady ONV v Poděbradech ze dne 28. 1. 1960 č. j.: 447/60/448/60 a ze dne 17. 3. 1960 č. j.: 657/60 (výrok I.), dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel je závětním dědicem svého strýce - J. L. Stěžovatel podle poslední vůle měl zdědit mimo jiné i id. 1/2 domu čp. 255 v Pečkách, včetně id. 1/2 stavební parcely, vše zapsané na LV č. 1032 pro katastrální území Pečky u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín (dále jen "předmětné nemovitosti"). Původními vlastníky předmětných nemovitostí byli právní předchůdci stěžovatele, kteří zemřeli v roce 1956 a 1958.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že podle výpisu z LV č. 1032 jsou zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí J. L. a A. S. Stěžovatel se podle zákona č. 403/1990 Sb. domáhal vydání předmětných nemovitostí. Jeho žaloba byla rozhodnutím příslušného soudu zamítnuta s tím, že vydání id. části předmětné nemovitosti brání zákonná překážka (§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.), proto stěžovateli a jeho bratranci J. S. byla za zaniklou stavbu na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 8 C 42/1992 vyplacena finanční náhrada, kterou přijali.
Po posouzení všech ve věci relevantních okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jeho právo nebo postavení není nejisté; žaloba směřuje proti účastníkům, kteří ve sporu nejsou pasivně legitimováni.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2007 č. j. 28 Co 72/2007-110 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci. K otázce, zda stěžovatel má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odvolací soud zdůraznil, že určovací žaloba má místo jen tam, kde jde o preventivní ochranu práva, případně, to však výjimečně, kde již k porušení práva, o jehož ochranu jde, došlo. Právní postavení stěžovatele není nejisté (což ostatně shodně dovodily obecné soudy v pravomocných rozhodnutích o jiných určovacích žalobách stěžovatele), neboť bylo v restitučním řízení postaveno najisto.
Bylo totiž již dříve pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel se nestává vlastníkem předmětných nemovitostí. Platnost "vyvlastňovacích listin", která má být v tomto řízení vyřešena, je podle názoru odvolacího soudu otázkou předběžnou ve vztahu k problematice vlastnictví předmětných nemovitostí a bylo již o ní také (v jiných řízeních) pravomocně rozhodnuto. Naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení neshledal odvolací soud ani v případné morální či jiné satisfakci, stejně jako tento naléhavý právní zájem nemůže být dán ani v případě dalších žalob, kde je žalováno na určení existence či neexistence samotného práva - vlastnictví prvního vedlejšího účastníka.
Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 4985/2007-134 odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."], protože podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nebyly splněny. Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudů, že stěžovatel v projednávané věci nemá naléhavý právní zájem, protože není dán právní zájem na určení předběžné otázky tvrzené neplatnosti vyvlastňovacího rozhodnutí, "lze-li žalovat přímo na určení existence či neexistence práv nebo právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř." Protože restituční nárok stěžovatele byl již pravomocně vyřešen poskytnutím finanční náhrady, nelze se podle názoru dovolacího soudu posouzení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem domáhat znovu - byť jinými procesními prostředky. Navíc by se takovým rozhodnutím právní postavení stěžovatele nijak nezměnilo, protože případné rozhodnutí o neplatnosti vyvlastňovacích listin by nemohlo být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (není jím rozhodováno o vlastnictví konkrétních osob k předmětným nemovitostem).
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81 a článek 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud v zásadě přezkoumávat jak jejich činnost, tak i samotné rozhodování těchto soudů.
Z hlediska stěžovatelem namítaného nesprávného právního závěru, který obecné soudy vyvodily ze skutkových zjištění, může Ústavní soud posuzovat pouze otázku, zda právní názor zaujatý jak soudem odvolacím, tak i soudem dovolacím v projednávané věci je ústavně konformní, nebo zda jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl.
Především je třeba zdůraznit, že určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je namístě v těch případech, kdy je možné z důvodu prevence eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, neboť v konkrétních případech vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu účinněji než jiné právní prostředky, takže jejím prostřednictvím lze odvrátit budoucí spory účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale i k tomu, jakého určení se žalobce konkrétně domáhá (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak vyplývá z obsahu projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí, což mimo jiné opírá o závěť svého strýce - J. L., který byl minimálně do data 2. 6. 2008 veden podle výpisu z LV č. 1032 jako jeden ze spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Právě tato argumentace však popírá důvodnost jím uplatněné žaloby, kterou se domáhal určení neplatnosti již výše zmiňovaných rozhodnutí o vyvlastnění.
V dané věci však podmínka preventivní funkce určovací žaloby není naplněna. Posouzení platnosti či neplatnosti výše označených rozhodnutí o vyvlastnění je jen otázkou předběžné povahy, neřešící skutečný zájem stěžovatele na určení vlastnického práva. Nelze totiž na straně jedné obdržet finanční náhradu za nevydanou nemovitost ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. a na straně druhé oprávněně deklarovat trvající vlastnické právo k takové nemovitosti. Důvody, které o správnosti tohoto závěru svědčí, byly, podle názoru Ústavního soudu, zcela přiléhavě vysvětleny v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu, na která Ústavní soud odkazuje.
I když Ústavní soud uznává, že každý účastník je oprávněn si zvolit takový procesní prostředek, který podle jeho názoru nejlépe odpovídá žádanému cíli (výsledku soudního sporu), musí být také srozuměn s tím, že pokud jeho úsudek (resp. kvalifikovaný postup jím zvoleného advokáta) nebude správný, a to se stalo právě v projednávané věci, nebude ve sporu úspěšný. Porušením čl. 36 odst. 1 Listiny totiž není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci. K těm však žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá. Stěžovatel se v ústavní stížnosti omezuje na pouhou polemiku s právními závěry všech ve věci rozhodujících soudů, což její ústavněprávní rozměr nezakládá.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu