Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. F., právně zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem AK se sídlem Husova 7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 2, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci A) R. K. a B) L. V. se domáhali na žalovaných 1) JUDr. P. F. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a 2) Ing. N. F. jako nájemcích bytu v Londýnské ul. č. 62 v Praze 2 zaplacení 12 753,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnili tím, že žalovaní neuhradili služby a plnění s nájmem spojené za rok 2000 v částce 8 377,- Kč, splatné 15. 4. 2001 a vyúčtování za rok 2001 v částce 3 376,- Kč, splatné 30. 4. 2003. Žalovaní pak uplatnili vůči žalobcům vzájemný návrh, a to o 13 049,90 Kč, představující 5% slevu z ročního nájemného za rok 2000 ve výši 2 293,20 Kč, za rok 2001 částku 2 578,70 Kč, za rok 2002 částku 2 726,- Kč, za rok 2003 částku 2 726,- Kč a za rok 2004 částku 2 726,- Kč, a to z toho důvodu, že žalovaným nebyly při výměně oken opět namontovány rolety, které v bytě a v oknech před touto výměnou byly.
Rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50 Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 12 753,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 8 377,- Kč od 16. 4. 2001 do zaplacení, a z částky 4 376,- Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok pod bodem I. rozsudku). Uvedeným rozsudkem dále obvodní soud zamítl žalobu o uložení povinnosti žalobcům zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 13 049, 90 Kč (výrok pod bodem II.
rozsudku). Dále soud prvního stupně uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení, vztahující se k žalobě o zaplacení 12 753,- Kč s příslušenstvím ve výši 7 395,- Kč, a dále nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení, které se vztahují ke vzájemnému návrhu o částku 13 049,90 Kč, ve výši 6 460,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud konstatoval, že mezi účastníky není spor o tom, kolik činí nájemné a zálohy za služby v jednotlivých letech.
Není mezi nimi ani spor, že se měnila okna v bytě žalovaných, a že nebyly rolety namontovány, resp. v době podání žaloby již k namontování došlo. Mezi účastníky je spor o 5% slevu na nájemném právě z důvodu nenamontování žaluzií, resp. rolet mezi okna. S odkazem na ust. § 5 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 258/1995 Sb., pak obvodní soud dovodil, že žalobci nemají povinnost k výměně nebo namontování rolet, a pokud se k tomu zavázali, nejde o vztah ze smlouvy o nájmu, nýbrž o vztah na základě jiné smlouvy, kterou lze podle obč. zák. uzavřít.
Žalovaní tedy podle obvodního soudu neměli právo účtovat slevu z nájmu ve výši 5 % a naopak měli povinnost zaplatit plnou částku nájemného a služeb spojených s užíváním bytu. Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaní odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku o věci samé co do částky 4 773,- Kč potvrdil (výrok pod bodem I. rozsudku). V zamítavém výroku o věci samé co do částky 8 276,90 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok pod bodem II.
rozsudku), neboť zjistil, že v rozsahu částky 8 276,90 Kč brání projednání nároku žalovaných překážka litispendence, neboť u Obvodního soudu pro Prahu 2 mezi týmiž účastníky probíhá další řízení, vedené pod sp. zn. 17 C 207/98. Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 11 031,- Kč (výrok pod bodem III.).
Ústavní soud především podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí ve shora vymezeném rozsahu, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti, která ostatně postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, je nesouhlas stěžovatele s interpretací ust. § 698 odst. 1 obč. zák., kterou provedly obecné soudy, které dovodily, že žalovaní nemají nárok na přiměřenou slevu z nájemného. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přesvědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn závěry obecných soudů přehodnocovat, jestliže nedošlo k zásahu do lidských práv.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů občanského práva, v předmětné věci konkrétně ust. § 698 obč. zák. Protože úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by byly právní závěry výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 17 a násl.). Takovéto porušení ústavnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci jednoduchého práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jejich právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, takže by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti; sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69, a dále v části směřující proti zamítavému výroku o věci samé co do částky 8 276,90 Kč rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. § 75 odst. 2 cit. zákona. Ve zbývající části pak Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2006
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu