Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Stanislava Brhela, advokáta, sídlem Masarykovo nám. 123/18, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2022 č. j. 3 To 58/2022-1504 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2022 č. j. 48 T 13/2020-1489, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl ustanoven obhájcem v trestním řízení vedeném proti obviněnému M. M. u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 48 T 13/2020 pro zvlášť závažný zločin vraždy.
3. Krajský soud usnesením ze dne 20. 6. 2022 č. j. 48 T 13/2020-1489 přiznal stěžovateli za poskytnutou obhajobu odměnu a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 209 545,40 Kč za část úkonů právní služby v tomto usnesení specifikovaných. Za část úkonů v odůvodnění usnesení rovněž blíže specifikovaných mu odměnu nepřiznal (šlo zejména o některé porady s klientem, které krajský soud nepovažoval za účelné či za podání opožděné stížnosti proti usnesení o vazbě), popř. mu odměnu snížil, resp. ji nenavýšil podle požadavku stěžovatele (např. převzetí a příprava obhajoby).
4. Z podnětu stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 9. 2022 č. j. 3 To 58/2022-1504 usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává odměna celkem ve výši 216 636 Kč. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně neopodstatněnosti některých stěžovatelem účtovaných porad s klientem. Šlo především o porady, jimž předcházely jiné porady, aniž by však v mezidobí vznikl adekvátní důvod jejich dalšího uskutečnění. Třebaže "řetězení" porad nelze podle vrchního soudu automaticky vyloučit, musí být opodstatněno další skutečností, která by zavdávala reálnou potřebu jejich provedení. V daném případě však žádná z takových okolností nenastala. Vrchní soud shledal pochybení krajského soudu toliko v nepřiznání náhrady za podání stížnosti proti vazebnímu usnesení, za nenavýšení odměny za převzetí a přípravu obhajoby a za účast na zrušeném hlavním líčení. Tyto změny se pak promítly do zvýšení odměny za obhajobu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě zdůrazňuje složitost obhajoby (šlo o zvlášť závažný zločin vraždy a klient byl nervově labilní). Nesouhlasí se stanovením výše odměny, zejména pak s tím, že mu nebyla přiznána odměna za některé porady s klientem. V této souvislosti poukazuje na to, že drtivá většina porad s klientem (z 22 uskutečněných) vyvstala z procesních důvodů, nikoliv že by byly prováděny na základě žádosti klienta. Obecným soudům vytýká rovněž nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Stěžovatel současně vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní stížnost se týká usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele, jakožto ustanoveného obhájce v trestním řízení. Stěžovatel však žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci neuplatňuje, když v zásadě pouze nesouhlasí s tím, že některé jím poskytnuté úkony v rámci obhajoby nebyly zohledněny při stanovení výše jeho odměny.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)].
11. Podle § 151 odst. 2 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu [viz vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Z uvedeného však nelze dospět k závěru, že § 151 odst. 2 trestního řádu zakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí.
Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda účtovaný jednotlivý krok v rámci obhajoby není z hlediska jeho obsahu a náročnosti neúčtovatelný jako samostatný úkon uvedený ve výčtu právních úkonů v advokátním tarifu a zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci samostatný nárok vůči státu, neboť se nejedná o úkon právní služby, nebo samotný nesloužil k zajištění povinného zastoupení.
Neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Závěr o tom, že účtovaný krok není úkonem právní služby nebo že se jedná o neúčelný úkon právní služby, musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení [např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11
(N 196/63 SbNU 283)].
12. V posuzované věci obecné soudy podrobně vysvětlily důvody, pro které stěžovateli v souladu s výše uvedenými východisky nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za část účtovaných úkonů. Ústavní soud neshledává v jejich posouzení nepřípustný výklad § 151 odst. 2 trestního řádu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených usnesení.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu