Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Andrey Bartoňové a akademického sochaře Petra Vlčka, obou zastoupených JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 1504/24, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 2211/2022-175, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé (žalobci) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhali každý zaplacení částky ve výši 124 833 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. 28 C 211/2020-135, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2021 č. j. 28 C 211/2020-143, zastavil řízení co do částky ve výši 285 334 Kč (výrok I.), rozhodl o příslušenství z částek 142 667 Kč pro každého stěžovatele (výrok II.), žalobu na zaplacení částku ve výši 124 833 Kč s příslušenstvím pro každého stěžovatele zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2022 č. j. 35 Co 10/2022-157 rozsudek obvodního soudu ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 8. 2022 č. j. 30 Cdo 2211/2022-175 odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť trpělo vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovateli v zákonné lhůtě odstraněny. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v dovolání pouze parafrázovali obsah § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují pro ně za splněný. Nadto stěžovatelé ve svém dovolání, avšak bez vazby na konkrétní dovolací důvod, uplatnili alternativní vymezení podmínek přípustnosti dovolání, které je rovněž nepřípustné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 , bod 16 (N 129/100 SbNU 410; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s odmítnutím jejich dovolání Nejvyšším soudem pro existenci vad. Poukazují na obsah svého dovolání, z něhož se podává, jaká otázka hmotného práva by měla být Nejvyšším soudem vyřešena. Uváděli-li stěžovatelé, že právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou, pak obecným soudům musí být známa zásadní soudní rozhodnutí ohledně poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení. Stěžovatelé mohli poukázat na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, avšak považovali toto za takovou notorietu, že příkladem žádné judikáty neuváděli. Právní úprava dovolání podle jejich názoru nevyžaduje, aby v dovolání byly citovány konkrétní judikáty, ale je třeba, aby zde existovalo tvrzení o rozporu se stávající judikaturou, což stěžovatelé splnili. U zbývajících otázek hmotného práva pak stěžovatelé uváděli eventuální (nikoliv alternativní) předpoklad přípustnosti. V dovolání totiž uváděli, že k některým otázkám (zejména podmínky aplikace § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) neexistuje žádná judikatura Nejvyššího soudu a teprve v případě, kdy by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto otázky již byly judikaturně vyřešeny, požadovali, aby je Nejvyšší soud posoudil jinak.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byla účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelé brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatelé namítají, že všechny náležitosti pro řádné posouzení jejich dovolání splnili, když podle jejich názoru nemusí být v dovolání uvedena konkrétní rozhodnutí, s nimiž je právní posouzení věci v rozporu.
10. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje jen proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost právě rozhodnutí Nejvyššího soudu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání z důvodu jeho nedostatečně vymezené přípustnosti, totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří zejména uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Dovolatel je tak povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Stěžovatelé však tuto povinnost, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, zjevně nesplnili. Pouhá obecná proklamace, že jimi nastolená právní otázka byla městským soudem řešena odlišně od ustálené rozhodovací praxe, nesplňuje požadavky na řádné vymezení přípustnosti dovolání.
Stěžovatelé vycházejí z mylného přesvědčení, že v případě notoricky známé judikatury nemusejí odkazovat na žádné rozhodnutí. Tak tomu není, neboť uvedení relevantní judikatury je vždy předpokladem přípustnosti dovolání, je-li podle názoru dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na jiném (odlišném) právním posouzení. Postup Nejvyššího soudu by mohl být hodnocen jako přepjatě formalistický jedině v situaci, pokud by dovolatel dostatečně jasně slovně popsal a specifikoval relevantní rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, ale Nejvyšší soud by pro splnění požadavku vymezení předpokladu přípustnosti podle § 237 o.
s. ř. požadoval odkaz na konkrétní spisové značky rozhodnutí [srov. 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14
(N 234/75 SbNU 607)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
12. Ústavní soud se seznámil s textem dovolání, které stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti, a i podle Ústavního soudu je zjevné, že stěžovatelé řádně nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (a to ani odkazem na konkrétní rozhodnutí ani jejich slovním popisem, který by je mohl dostatečně identifikovat). Rovněž nelze uvádět předpoklad přípustnosti tak, že ke stěžovateli vymezené otázce neexistuje odpovídající judikatura, ale v případě, že by existovala (byť ji stěžovatelé neuvedli) a Nejvyšší soud shledal, že je s ní rozhodnutí městského soudu v souladu, bylo by třeba se od ní odchýlit.
Tím by se totiž přenášela na Nejvyšší soud povinnost, která tíží účastníky řízení (vymezení relevantní judikatury). Pakliže stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, resp. je uvedli alternativně či z jejich pohledu eventuálně, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jejich dovolání odmítnout pro existenci vad.
13. Ústavní soud uzavírá, že dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které mohli stěžovatelé doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.), resp. do uplynutí lhůty, jež byla stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 , nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu